Whys.cz - O čem se moc nemluví a co jiným uniká.

Dogmata o penězích IV.: Hyperinflace, možné splacení nesplatitelných dluhů?

Fri, 30 Dec 2011 06:28:00 +0100

V minulých dílech (I., II., III.) této série jste se dozvěděli něco o penězích, finančním systému a jeho historii. Prozatím poslední díl budu věnovat tomu, co lze podle některých, včetně mě, čekat s přihlédnutím na to, o čem jsem hovořil: Systém částečných rezerv, zlatý standard, kvantitativní uvolňování, zadlužování. Nakonec Vám doporučím několik kvalitních videí a knížek, kde Vám pomůžou dále rozvíjet své znalosti o našem finančním systému.

Jsem přesvědčen – a hodně ukazatelů tomu napovídá – že roku 2012 nás čeká počátek krize, která bude pravděpodobně ještě horší, než ta v roce 2008. Přitom už ta v roce 2008 se vyznačovala masivním uvolňováním dalších bankovek do oběhu, protože se tak vlády snažily stimulovat ekonomiku a splatit dluhy.

Pokud si nezvolíme cestu bankrotu, není jiná cesta, jak udržet stávající systém, než je další masivní tištění peněz, kvantitativní uvolňování. Až přijde recese, budou se vlády snažit dostat nás z ní znovu podobným způsobem. Můžeme tak očekávat masivní inflaci a vzhledem k neudržitelnosti obrovských dluhů jednou (což bude pravděpodobně velice brzo, osobně si myslím že při nebo po této krizi) zákonitě - až se systém bude definitivně hroutit, dojde k hyperinflaci – tím, že se do oběhu najednou dostane obrovské množství bankovek, které státy natisknou a zaplatí jimi velkou část svých dluhů a stimulačních balíčků. Hyperinflace znamená, že bankovky ztratí téměř veškerou svojí hodnotu a úspory všech lidí budou ztraceny, koupí si za ně nesrovnatelně méně. Toto se stalo již mnohokrát v historii.

Pokud o tom pochybujete, zamyslete se, co a proč se stalo v konci předchozích peněžních systémech. Cena zlata byla vždy k dolaru fixována pevným poměrem, ale dolarů bylo postupně příliš (kvůli jejich tvoření), zatímco zlata stejně málo. Proto bylo nutné, aby se změnil směnný poměr zlata tak, aby pro jeho vybrání bylo potřeba mnohem více dolarů, než dříve. Nárazově se tak změnila cena zlata dle znovu určeného poměru při přechodu na nový systém. Vlády ale pořád musely držet objem bankovek na uzdě, protože byly povinné je směňovat v onom poměru za zlato – přesto ale jejich objem nezadržitelně rostl! Nyní nemáme žádný pevný poměr, který by byl jakkoliv zaručen, je tu jen tržní poměr, kde lze cenu zlata za dolary směnit, není ale nikým nic zaručeno. Protože objem peněžních zásob nezadržitelně roste – dokonce mnohem rychleji, než ceny zlata a dalších věcí, čím déle se budou vlády snažit udržet při životě tento nefungující systém, tím horší bude případná konečná hyperinflace a znehodnocení stávajících bankovek, protože udržením tohoto systému se rozumí, že se bankovky budou tisknout více – což podporuje (hyper)inflaci. Jiná možnost, jak déle držet tento systém, zkrátka není!

Doufám, že jsem Vám příliš nenabořil vaše iluze a pokud ano tak toho budete umět využít ve svůj prospěch. V příštích dílech bych se rád zaměřil právě na to, jak tyto informace využít ve svůj prospěch a jak se můžete bránit této situaci, která nás nevyhnutelně čeká.

Ještě bych rád dodal, že informace v této sérii článků zdaleka nejsou kompletní, všezahrnující a nejspíše nejsou ani exaktně přesné. Tímto bych jen rád těm přítomějším z Vás, otevřel oči. To je opravdu jediné, o co se tento článek snaží. Předpokládám, že pokud Vás toto téma zaujalo, popřípadě vyděsilo, nespokojíte se s textem nějakého studentíka VŠ, který se snaží psát o tom, co ani nestuduje a vyhledáte si další, podpůrný materiály. Abych vám s tím pomohl, níže najdete pár skvělých tipů.

Videa, která byste měli shlédnout:

Přednáška Michaela Maloneyho, spolupracovníka Roberta Kiyosakiho (české titulky kliknutím dole na CC):

Skvělý animovaný film American Dream, který formou příběhu excelentně ukazuje, jak funguje Americký, potažmo světový finanční systém:

Knihy, které byste měli začít číst:

A pořád je to jen začátek! Pokud přesně chcete pochopit, co a proč se děje a veškeré souvislosti, budete tomu muset věnovat ještě více času a přečíst ještě více knih tak jako se o to snažím já. Nevýhodou je ztráta vašeho fotbalového opojení (jak říká Mike Maloney a mě se to velice líbí), výhodou je, že neskončíte na porážce.

Dogmata o penězích III.: Jak funguje kvantitativní uvolňování a jak nás denně okrádají

Fri, 30 Dec 2011 05:54:00 +0100

V minulém díle tohoto seriálu jsme si řekli, jaký je rozdíl mezi penězi a měnou, ale hlavně jsme si trochu zjednodušeně shrnuli novodobější historii peněz. Poukázal jsem na to, že světový finanční systém se v minulém století několikrát změnil a vysvětlil, proč díky systému částečných rezerv bylo nutné přistoupit ke změně celého finančního systému, aby se ten starý nezhroutil. V tomto článku rozebereme, jak funguje nynější systém, který započal již kolem roku 1971 a nyní je stejně jako předchozí systémy, na pokraji zhroucení.

Jestliže jsem v minuém článku ironicky říkal, že Bretton-woodský sysém nebyl o moc lepší, než ten předchozí, pak dolarový systém, který nahradil ten Bretton-woodský, je naprostou katastrofou. Stalo se totiž něco do té doby neslýchaného. Americký prezident Nixon roku 1971 rozhodl, že dolar svázaný se zlatem není potřeba a že místo záruky zlata stačí záruka toho, že USA své dluhy zaplatí v dolarech, které následně budou moci věřitelé USA (ti, kdo USA půjčili) utratit za americké výrobky nebo cokoliv, co se v Americe za dolary prodává. Jenže bez jakékoliv záruky, neexistuje nic, co by zaručovalo, že za milion dolarů si koupěj jen jedinou unci zlata, nebo jediný americký chléb! Systém částečných rezerv, o kterém jsem mluvil v prvním díle, navíc běží dál!

Takže nyní nejen, že pokud vložíte do banky 100 dolarů, tak banka ve svých trezorech má jen 10, ale navíc, pokud chcete těch 100 dolarů proměnit ve zlato, nikdo vám nezaručí, za kolik dolarů či jestli vůbec unci zlata dostanete! Z toho lehko vyvodit, že bankovky v naší peněžence jsou něco, co funguje jen proto, že v jejich funkci všichni věří; Samy o sobě nemají žádnou hodnotu, protože nikdo negarantuje jejich směnu za cokoliv. Je to jen vaše víra, že i zítra si budete moci za své uspořené bankovky nebo za dolary cokoliv koupit – že Vám je někdo za něco hmotného či za nějaké služby, vymění.

Možná pořád úplně nechápete a ptáte se, proč byste si za ně vlastně zítra nemohli nic koupit, když tento systém, kde se neručí zlatem, přeci běží od roku 1971 a všechno se zdá být v pořádku. Pokud jste pozorně četli a pochopili předešlé články, nemělo by tomu tak být, ale možná jste jen krůček od pochopení jádra problému.

Ten je v tom, že díky neexistenci záruk, centrální banky naprosto nic neomezuje, kolik dolarů či jiných měn se může vytvořit – nejsou k tomu nutné žádné zlaté rezervy, a to ani částečné! Ale co se logicky stane, když jedné věci (papírků), může být neomezeně a je extrémě levné je vyrobit, zaítmco druhé (zlata), je omezeně a nedá se uměle vyrobit? Není třeba teoretizovat, za třicet let po tomto odvázání dolaru od zlata, klesla hodnota dolaru 4× a cena zlata se více jak zosminásobila – z původních 35 dolarů na cca 300 dolarů! Dnes, jen po dalších deseti letech, zlato stojí přibližně 1600 dolarů a už bylo i u hranice 1900 dolarů. Ale nejen cena zlata, cena úplně všech věcí se znásobila, protože dolaru (ale i dalších měn) je čím dál víc. Další virtuální bankovy se, jak jsme si již vysvětlili, vytvářejí naprosto samovolně – pokaždé, když někdo vloží na účet a někdo další si od banky půjčí. Je tu ale ještě jeden další šokující nástroj! Oni další a další bankovky dokonce i přímo nepokrytě tisknou, nejen, že se samovolně virtuálně množí! Říká se tomu kvantitativní uvolňování.

Jak a proč to vlastně dělají, souvisí především se zadlužováním. Státy jsou každým rokem v deficitu, který narůstá. V průběhu let pak musejí splácet své staré dluhy, na které však nejsou peníze. Když přemýšleli, jak dluhy splatit co nejjednodušeji, nemuseli se příliš namáhat aby si vzpoměli, že bankovky, které vydávají nemusí být ničím podloženy. Stačí je zkrátka natisknout, a zaplatit jimi část dluhu. Každu takovou splátkou (každým natištěním peněz, které nejsou ničím kryty) však snižují hodnotu již existujících bankovek! Je to neviditelná krádež, nebo daň – chcete-li. Tímto okradou i vás: každým natištěním dalších bankovek se vaše peněženka vyprazdňuje, jen to není na první pohled vidět. Navíc, čím více tisknou a čím více bankovek vy máte právě v kapse/na účtě/naspořeno, tím více tratíte. Říká se tomu inflace, která způsobuje právě zdražování všech věcí, respektive pokles hodnoty bankovek, protože klesá jejich vzácnost (je jich více). Inflace je přirozená, díky systému částečných rezerv se děje stále, protože i díky němu vznikají nové bankovky. Takovéto kvantitativní uvolňování pro splacení dluhů je ale nepřirozené, velice nárazové a v důsledku mnohem zhoubnější než samotný systém částečných rezerv.

Tyto natištěné peníze vlády nevykouzlí jen tak zadarmo. Například v USA je to půjčka od FEDu (což je Americká centrální banka) americké vládě. To znamená, že peníze byly natištěny FEDem, vláda je utratí státníma výdajema a splácením starých dluhů – ovšem je vytvořen nový, větší dluh vůči FEDu, který se stejně musí v budoucnu splatit. Za cenu nárazové inflace a zadlužení se tak dočasně utlumí kritický problém. Skvělý nástroj pro kariérní politiky v dnešním zadluženém světě, nemyslíte?

Jak ale myslíte, že se v budoucnu tento nový dluh splatí? Samozřejmě, že ti, kteří ho vytvořili to už řešit nebudou, ale politikům po nich nezbyde nic jiného, než další tištění peněz na dluh! A to je ten paradox - ačkoliv by se měly dluhy splácet, tak narůstají, čímž vzniká potřeba dalšího tištění pro splacení dluhů, přičemž tištěná částka se neustále zvyšuje. Vše došlo tak daleko, že prezident Obama se musí zadlužit 2× tolik, než byly USA zadluženy, když přišel do své funkce, ba co víc: Od roku 2008 dodnes se počet dolarů v oběhu zdvojnásobil, přičemž dostat se na úroveň roku 2008 mu trvalo celých 200 let! Toto je naprosto neudržitelné a zcela zjevně se i tento finanční systém, stejně jako ty předchozí, čím dál rychleji hroutí a spěje ke konci, nebo změně.

V příštím díle Vám řeknu, jak si myslím, že takové zhroucení bude probíhat a nabídnu Vám další zdroje, kde můžete čerpat lehce vstřebatelné informace.

Dogmata o penězích II.: Co jsou to peníze

Fri, 30 Dec 2011 04:11:00 +0100

V minulém článku jsme si řekli, jak funguje systém částečných rezerv. V tomto se pokusím vysvětlit, jaké to má důsledky a skončím tím, jaký je rozdíl mezi penězi a měnou a proč jsem v minulém článku „to“ v našich peněženkách nenazval peníze, ale používal spíše například výraz bankovky nebo měna.

Ukázali jsme si, že banka díky systému částečných rezerv doslova tvoří nové „virtuální“ bankovky: ačkoliv stále tvrdí, že bankovky u ní můžete vyměnit za zlato ve stejném kurzu jako na začátku! Kdybyste nečetli předešlý článek, mohlo by se zdát, že by to mohly být peníze – můžete si je přeci v pevném kurzu vyměnit za hodnotné zlato (pro zjednodušení se zatím pohybujeme v první polovině 20. stol.) – ale nenechte se zmást. Je tu ten zásadní problém, který jsme si ukázali: dolarů na účtech je čím dál víc. Množí se – zatímco zlata je v bance pořád stejně. Tudíž je logické, že všechny dolary (reálné i na účtu) z principu nelze vyměnit za zlato v původním kurzu. Není ho dost a čím déle množení měny trvá, tím méně lidí za ní nakonec bude moci dostat zlato – to zbyde jen na ty nejrychlejší. Takový paradox zde vzniká – zlato je to, co původně bankovkám umožnilo, aby měly hodnotu (a tedy aby jimi každý ochotně platil) – a nyní je možno za pouhou část vytvořených peněz z banky vybrat všechno zlato a hromada dalších bankovek zbyde. Zlato je však pryč.

V čem je problém? Pokud se podržíme analogie čistírny z minulého článku, myslíte, že by čistírna mohla do nekonečna tisknout další a další stvrzenky, zatímco by sak měla méně? Lidé by možná nějaký čas stvrzenky akceptovali, ale jednou si začnou uvědomovat, že jich je nějak moc – až raději vyzvednou slibované sako, nežli mít papírek kterých má každý podezřele moc. V té chvíli se to celé začne hroutit: Začne se proslýchat, že sak není dostatek a že je jistější držet sako, než papírek. Každý se papírky bude snažit udat u kohokoliv, kdo mu za ně dá cokoliv hodnotnýho. Těm, kdo naivně zaváhají, zbyde jen hromada papírků – domělé bohatství, o kterým nakonec zjistí, že za něj nic nedostanou a je použitelný leda tak na zápal v krbu. Zopakujme si, že skutečnou hodnotou je nějaká konkrétní věc, nikoliv papírek jako takový, který onu skutečnou hodnotu slibuje – pokud svůlj slib papírek není schopen splnit, nemá žádnou hodnotu.

Nenechte se zmást, protože v systému částečných rezerv se peníze nevytváří jen tak ledabyle (ačkoliv to není vyloučeno a vlády si tak rády vypomáhaly, např na výdaje na války, krize apod. – byl to také jeden z důvodů, proč byl systém částečných rezerv zaveden), ale vznikají „virtuálně“ – na účtech banky, tím, že Váš účet, se tváří, jako že v něm je 100 dolarů, ačkoliv v bance je na něm jen 10 dolarů, viz minulý článek.

Tento systém je neudržitelný, protože počet dolarů se zvyšuje narotdíl od počtu uncí zlata, které ručí za dolary v pevném poměru. A asi Vás nepřekvapí, že zkolaboval už v roce 1944, kdy se zjistilo, že slibované zlato na bankovkách v bance není a každý se snažil vybrat poslední zlato, které zbylo. Aby nedošlo k takovému kolapsu – pokud se vrátíme k předešlé analogii, musela by čistírna časem „změnit“ kurz: jedno sako by nyní nebylo za jednu stvrzenku, ale za dvě. A přesně k tomu musí dojít (a došlo) i při aplikaci systému částečných rezerv v bankovnictví: protože díky němu vznikají nové „peníze“, které jsou kryty zlatem jen zčásti, časem je nutné změnit poměr, kolik zlata lze směnit za kolik peněz, což odsune onen úplný kolaps systému.

Následující „systém“ tudíž nebyl o moc lepší! Tzv Bretton-woodský systém fungoval shodně jako předešlý s tím rozdílem, že zafixoval cenu jednoho dolaru jako 1/35 unce zlata (oproti předchozím 1/20, což je výše zmíněná nutná změna poměru), jeho držení (zlata) bylo však v USA ilegální a zlato za dolary bylo možno vydávat pouze zahraničním centrálním bankám jako záruka toho, že dolar jsou reálně podložené peníze. Současně však dále fungoval již zmiňovaný systém částečných rezerv, takže pořád docházelo k tvoření dalších a dalších dolarů.

Je jasné, že toto bylo pouze přenesení problému na vyšší úroveň a jeho oddálení – snížení hodnoty dolaru oproti zlatu (tedy ona změna poměru) sice vyrovnalo to, že v bankách bylo zlata oproti dolarům mnohem méně, takže nachvíli bylo možno velkou část dolarů v oběhu vyměnit za zlato (ikdyž méně zlata za více dolarů), ovšem občanům USA to dovoleno nebylo – to proto, aby „nezpanikařili“ a znovu neuskutečnili hromadné vybírání zlata, které položilo předchozí systém. Hlavní problém, tedy tvoření nových dolarů, se však nijak nevyřešil! USA si koupily jen čas, po který tento nahnutý systém může ještě fungovat, protože státy, které USA půjčovaly, získaly jen dočasnou víru, že dolar je stabilní a pevná měna – protože ji přeci kdykoliv můžou vyměnit za zlato, které má samo o sobě hodnotu. Pokud jste pochopili, jak funguje systém částečných rezerv, který dále fungoval, vidíte tu nesmyslnost tohoto (ne)řešení.

Samozřejmě, že to nedopadlo jinak, než že v šedesátých letech minulého století začaly být i státy, které půjčovaly spojeným státům nervózní z vývoje dolaru, který byl pořád tvořen, což roku 1968 vyvrcholilo kolapsem i Bretton-woodského systému: kvůli tomu, že státy (VB a Francie), kterým USA dlužily, začaly místo dolaru, kterého bylo pořád více, požadovat slibované zlato v poměru 1:35 – které však FED (Americká centrální banka) vzhledem k velkému počtu do té doby opět namnožených a vytvořených dolarů, neměl. Co s tím? Nový systém: dolarový standard, který by se dal popsat takto: Dolary už nesměníte za zlato. Ale můžete v to věřit a bude to fungovat!

Zde, roku 1971, nastala největší odbočka, která nás bude stát těžký dopad. Když byl zlatý – ačkoliv částečný – standard, jsme ještě mohli bankovky nazvat penězi (ačkoliv by se našel někdo, kdo by s tím nesouhlasil). Nyní už ne. Abysme pochopili proč, napíšu zde ekonomickou definici peněz, které musejí splňovat těchto 7 bodů:

Slouží jako prostředek směny: Kdykoliv budete chtít proměnit peníze na cokoliv jiného (Chleba, dům, auto…), můžete tak učinit ihned u kohokoliv, kdo něco prodává – každý je bez výhrad přijme.
Jsou zákonným platidlem: Ceny se udávají v těchto jednotkách a pokud jste povinnen něco splatit, pak právě tímto zákonným platidlem.
Jsou přenosné: Jejich objem a hmotnost je pokud možno co nejnižší, aby se Vám i obnos potřebný pro větší nákup pohodlně vešel do peněženky (Krávou byste asi přecijen špatně platili).
Jsou dělitelné: Větší obnos by neměl být problém „rozdělit“ na menší kousky, které budou mít v součtu stejnou hodnotu, jako původní, velký „kus“ – stokoruna je stejná jako dvě padesátikoruny, z hlediska hodnoty je jedno, co máte.
Jsou trvanlivé: Můžete je zakopat na zahrádce a za deset let když je vykopete, budou vypadat úplně stejně – nezkazí se ani se nerozpadnou.
Jsou stejnorodé: Libovolné dvě stokoruny (či gramy zlata) můžete zaměnit a „nic se nestane“.
Jsou schopny uchovávat svoji hodnotu po velmi dlouhý čas: To znamená, že mají hodnotu samy o sobě a nejsou zcela závislé ani na společenské a politické změny, rozhodnutí a převraty.

Vše, co nazveme penězi tedy musí splňovat všech sedm výše uvedených podmínek. Shodneme se, že prvních šest by splňovaly, ale co ta poslední? Kdybyste si v roce 1993 pod polštář schovali průměrnou mzdu v Korunách, tak byste si za tuto částku nyní nakoupili několikrát méně stejných věcí, než dnes – možná i řádově: méně bochníků chleba, méně mléka, cukru, benzínu a tak dále. Je jasné, že bankovky nesplňují poslední podmínku – nejsou schopny uchovávat svoji hodnotu a proto bankovky nejsou penězi, ale měnou, protože definice měny je stejná, jako prvních šest bodů definice peněz.

Proč si neudrží svoji hodnotu vyplývá právě z vypuštění fixace na zlato. Dokud jsou tištěné papírky (ať už bankovky nebo stvrzenky z čistírny) skutečnou, reálnou a fungující zárukou (kterou poskytuje banka, která je vydává) něčeho hmatatelného, co má hodnotu samo o sobě – ať už je to sako, zlato nebo kráva – důležitá je záruka okamžité výměny peněz za určitou věc, v určeném kurzu (a podle některých i s jistotou, že stvrzenek není více, než slibovaných věcí – to znamená, že vyměnit bankovky za konkrétní hodnotnou věc si mohou klidně všichni najednou). Potom jsou tyto papírky penězi - časem netratí na své hodnotě, respektive jen tolik, o kolik ztratí hodnotu věc, za kterou je „papírek“ vyměňován.

V příštím díle si podrobněji řekneme, jak tento dolarový systém, který trvá dodnes, funguje a jak nás vlády mlčky okradly.

Dogmata o penězích I.: Systém částečných rezerv - čím je a jak funguje

Thu, 29 Dec 2011 05:14:00 +0100

„Pokud neznáte hru a pravidla, která hrajeme, skončíte na porážce.“ – toť citát od Michaela Maloneyho, autora bestselleru Investujte do zlata a stříbra, který nám výstižně říká, proč by nás mělo zajímat, jak funguje náš finanční systém. V této sérii článků bych rád právě toto všem lajkům vysvětlil – samozřejmě jen základy se špetkou historie, ale pokusím se postupně poukázat a vyzdvihnout důležité důsledky, které z toho vyplývají a které se dotýkají přímo Vás, respektive každého z nás.

Většině z nás denně projde rukama desítky nebo stovky mincí či bankovek. Používáme je pokaždé, když si chceme něco koupit – existují dokonce i ve virtuální podobě! Virtuální? Otázka, co to vlastně je, napadla snad každého bystřejšího člověka, ale ne každý dohledal patřičnou odpověď. Jedničky a nuly? A kde jsou uloženy? Jsou to přeci jen data uložená na „nějakém“ serveru, ovšem když se k němu fyzicky dostanete, můžete stav vašeho bankovního účtu změnit podobně, jako když jste na střední škole upravovali z wikipedie okopírovaný referát. Nezdá se Vám, že je něco úplně špatně?

Dříve (je tomu už dlouho) platil takzvaný zlatý standard, takže na každé bankovce (snad všech měn) bylo napsáno, že určitou částku lze v bance směnit za zlato. Mike Maloney, propagátor finančního vzdělání a investor, uvádí skvělou analogii a já si ji dovolím rozvést a tak trochu se ji přidržovat celou dobu. Představte si, že jdete do čistírny, a necháte si vyčistit sako; Za něj dostanete stvrzenku jako záruku, že sako č. 54 je Vaše a můžete si ho kdykoliv vyzvednout. Nyní si představte, že by čistírna tento papírek prohlásila za měnu a (ačkoliv je to nepravděpodobné) ostatní ho akceptovali jako platidlo – jako bankovku s hodnotou, které má ono sako uložené v čistírně. Stvrzenka by kolovala mezi lidmi, kteří by jí platili. Ačkoliv by platili papírkem, skutečnou hodnotou je sako v čistírně, nikoliv papírek jako takový, který onu skutečnou hodnotu slibuje. Pokud by lidé tento papírek akceptovali, pak jedině poto, že ho lze vyměnit za sako. Není na tom nic divného, dokud někoho nenapadne otázka: Ale stejně, je opravdu sako potřebné pro to, aby tam dále bylo, když stejně mezi lidmi koluje jen papírek a samotné sako nikoho z nich ve skutečnosti vůbec nezajímá?

Přesně nad tím se zamýšleli ekonomové už dávno a protože došli k zjevně mylnému závěru, že potřebné není, v praxi to vyvrcholilo v zavedení takzvaného systému částečných rezerv, což v předešlé analogii znamená, že čistírna vydá například dalších 100 stvrzenek na saka, ale těch má přitom například jen 30. Nechá však lidi dále věřit v to, že každé sako zmiňované na stvrzence, lze kdykoliv vyzvednout. To je však jen částečná pravda: všichni najednou si sako vyzvednout nemohou, protože jich je jen 30, zatímco stvrzenek 100.

V reálném světě systém částečných rezerv funguje obdobně – pokud vložíte do banky 100 dolarů, banka v trezoru ponechá zlato v hodnotě například jen 10% (dříve to bylo cca 60%, postupně se však toto procento snížilo až na jednotky procent), tj zlato za 10 dolarů pro případ, že byste ho chtěl vybrat (můžete si vybrat všech $100, ale banka počítá s tím, že všichni si najednou vybrat nepřijdou – a proto 10% ze všech vkladů stačí jako částečná rezerva pro ty, co vybírají). Zbytek, 90%, tedy zlato za 90 dolarů použije na jiné účely, což jsou z drtivé většiny další půjčky.

A zde vzniká efekt, který jsme na příkladu čistírny neviděli: Když banka vezme vašich vložených 90 dolarů a půjčí je někomu, máme tu vašich původně vložených 100 dolarů a z nich vzniklých „nových“, „vypůjčených“ 90 dolarů, celkem tedy 190 dolarů v oběhu. Ptáte se, kde se vzaly? Nikde, prostě vznilky, vytvořily se elektronicky na bankovním účtě toho, kdo si právě půjčil, respektive toho, kdo vložil – zkrátka dva účty se tváří, že na nich je dohromady 190 dolarů, ačkoliv reálně jich existuje jen 100. Počítejme však dál. Ten, kdo si půjčil oněch vzniklých 90 dolarů, si za ně něco koupí a dolary skončí na účtu prodejce – na bankovním účtu a tedy stačí, aby zase byly kryty pouhými 10%, což z 90 dolarů dělá $9. Zbylých 81 může banka opět dále půjčit, takže vznikne dalších, nových 81 dolarů. Celkem už je z původních 100 „vytvořeno“ 271 dolarů a můžeme pokračovat. 90% z 81 dolarů je $73, které banka dále půjčí a máme už 352 dolarů, z původních, reálných 100 dolarů na účtu banky! Tento cyklus zde zdaleka nekončí, dolary se množí dál a dál a plní bankovní účty pokaždé, když si je někdo půjčí.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že tento systém je jednoznačně špatně, nemusí tomu tak být. Praktikován je již dlouhou dobu a díky němu naše civilizace v minulém století zažila největší ekonomický boom v historii. To, že díky němu vznikají další peníze je vedlejší, přirozený efekt. Tento systém se však stává velkou hrozbou v kombinaci s dalším „pravidlem“ dnešního finančního světa a to tím, že peníze již nejsou penězi, ale měnou.

V příštím díle si řekneme právě to, jaký je rozdíl mezi penězi a měnou, a jak se finanční systém vyvíjel v minulém století.

Politická dogmata I.: Dělnická strana je prý ultrapravicová (A Klaus je komunista?).

Wed, 14 Dec 2011 04:34:00 +0100

Jestliže jde politika tak trochu mimo vás, protože se Vám zdá, že se v těch pojmech nedokážete vyznat, pak je tento článek přesně pro Vás. Píši ho i proto, abych toto téma pokud možno co nejlajčtěji vysvětlil a v dalších článcích sem mohl jen odkázat. Začínáme.

Jste pravičák, nebo levičák? A co to vlastně znamená? Zjistil jsem, že mnoho lidí rádo kategorizuje lidi či názory do těchto dvou pojmů ale málokdo vůbec tuší jejich význam. Soudě podle toho, kdo všechno považuje své názory za pravicové či levicové bych s klidem mohl prohlásit, že tyto pojmy jsou nicneříkající klišé.

Jestliže si myslíte, že je „něco“ pravicové, pak si můžete být téměř jisti, že se najdou lidé, kteří budou tvrdit, že ne, že je to levicové a naopak. Hlavní problém není jen v tom, že je – z historického hlediska, kdy si nálepky pravicová nebo levicová vyměnilo hodně ideologií, těžké určit jaká kam patří, ale hlavně v tom, že spektrum politických filozofií a názorů, rozhodně nelze „stlačit“ na jeden rozměr – z leva do prava a naopak. Přesto většina lidí tento fakt neví a proto si politické spektrum představuje tak, jak ho zobrazuje následující obrázek:

Klasická dogmatická představa rozložení politických idejí

Z něj by vyplývalo, že to, co je pravicové, je v podstatě to, co praktikoval Hitler či Mussolini a co je levicové, by mělo být to, co navrhují anarchisté nebo praktikoval Stalin, jen obojí v mnohem „mírnější“ podobě. Už toto zamyšlení nám napovídá, že takové dělení je nesmysl nejen proto, že pojmy pravice a levice jsou prostě vágní a málokdo si pod mini něco konkrétního představí, ale i proto, že například zobrazuje anarchismus jako extrémnější formu komunismu – což je přeci holý nesmysl vzhledem k tomu, že pro komunisty je typická snaha o státní centrální plánování a totalitní moc, kdežto extrémním anarchistům se zvedá žaludek už při vyslovení slova státní, natož v souvislosti se slovem „moc“.

Ve skutečnosti mnohem více vypovídající rozčlenění politických idejí lze vyjádřit na takzvaném Nolanově grafu, který je pod tímto odstavcem a má rozměry dva. Zde už jsme se zbavili oněch vágních pojmů, a nahradili je dvěma veličinami: Mírou osobní svobody a mírou ekonomické svobody:

Nolanův graf, politické spektrum

Abych tyto dva pojmy blíže osvětlil, co se týče osobní svobody – pokud je nízká až nulová, znamená to, že nemůžete veřejně říkat své názory a Váš osobní život (tedy s trochou nadsázky i to, jakou rukou si utíráte zadek) je určováno nařízeními a omezeními v zákoně. Pokud je naopak vysoká až maximální, budete moci veřejně urážet prezidenta, nebo kouřit třeba marihuanu, protože do toho zkrátka nikomu nic není a to, jak naložíte se svým životem je považováno výhradně za Vaši osobní věc.

Pokud je ekonomická svoboda nízká, znamená to, že prakticky nemáte možnost podnikat, protože vše je státní a kolektivní. Byly by 100% daně a vybrané peníze by se „spravedlivě“ rozdělovaly mezi všechny. Když bude naopak maximální, tak to znamená, že daně a odvody státu jsou na minimu, protože ten nerozdává štědré sociální dávky ani nedotuje takřka žádné veřejné služby, což znamená skvělé podmínky pro podnikání a rozvoj ekonomiky – příkladem může být městský stát HongKong, kde je dlouhodobě nejvyšší životní úroveň na světě.

Toto nové rozdělení nám však ukazuje zajímavou informaci: že ideje komunismu a ideje nacismu jsou ve svém extrému v podstatě stejné – v důsledku se liší jen v detailech a proto vidíme, že jsou na stejném místě. V obou systémech je osobní i ekonomická svoboda potlačená na minimum. To je zásadní rozdíl, oproti předchozí představě, která tyto dva systémy stavěla do opačných pólů.

Ptáte se, co je teda ta pravice a levice na tomto spektru? Pořád to není jasné. Historicky pojem „levice“ vyjadřoval přízeň k ochraně osobní svobody a „pravice“ přízeň k ochraně svobody ekonomické. Pokud se ale opět podíváme, kdo si říká pravičák a kdo levičák tak můžeme soudit, že tyto představy vzaly za své, vzhledem k tomu, že „levičákovi“ Sobotkovi je úplně jedno, kdyby se čr měla stát protektorátem EU, která už všem dostatečně ukázala touhu po větší možnosti řídit každé osobní rozhodnutí jednotlivce, nebo že „pravičák“ Petr Nečas vesele zadlužuje náš stát, zvedá sazby daně a další odvody lidí státu a byrokracie je mu krom plný huby keců zřejmě ukradená. O dělnické straně, která je údajně „ultrapravicová“, tedy by měla prosazovat pravicové ideje ve své nejčistší formě, se snad už ani zmiňovat nemusím, protože ačkoliv je o ní zmínka v nadpise, z toho co se dnes dočtete jasně pochopíte, že tady se někdo setsakramentsky sekl.

Takže si myslím, že pravičákem nebo levičákem se může nazvat kdekdo a je spíše na něm, jak si toto stanovisko obhájí. Já osobně se snad odjakživa hlásím k pravici, kterou jsem ale vždy chápal jako souhrn myšlenek, které podporují ekonomickou ale zároveň i osobní svobodu. Proto když mě uslyšíte mluvit v těchto zkrácených a zkreslených pojmech, pamatujte, že za „levičáky“ obecně považuji všechny, kteří se snaží omezovat ekonomickou, nebo osobní svobodu. Ukážu Vám ještě jeden graf, v podstatě ten samý, jako předešlý s tím rozdílem, že tento je pootočený a jsou na něm vyneseny přibližné pozice politických stran v ČR – pravici, když už bychom se měli bavit v těchto pojmech, osobně chápu jako oblast kolem vrchní špičky grafu, levici vše ostatní, s extrémem u dolní špičky:

Politické strany v ČR na grafu Nolanova politického spektra

Je tu ale přesnější názvosloví, které je napsané jíž v druhém grafu, ačkoli i v něm se nadělalo dost zmatků, především v oné skupině „liberálové“. To proto, že klasický liberalismus – když se zrodil, bychom mohli do grafu zakreslit právě tam, kde je vysoká míra obou zmíněných svobod, avšak dnes (vlastně už mnoho let) si „liberál“ říká i mnoho sociálních demokratů a kdejakých kašparů, takže tento pojem ztratil původní, jasný význam. Proto se můžete setkat s pojmem „libertarián“, jak se označuje člověk smýšlející – z mého výše popsaného hlediska – pravicově, neboli ten, kdo se zastává ekonomické i osobní svobody.

Abyste nebyli na pochybách. I já se zastávám obou těchto svobod a proto v tomto duchu bude pokračovat můj blog. Zkrátka nic pro slabší povahy socialistů ani levičáků ;) :P

Andrej Babiš, muž bez morálních zásad. Kdo to ještě nevidí?

Tue, 22 Nov 2011 02:29:00 +0100

O Babišovi jsem původně vůbec nechtěl psát, ale jeho vystoupení na VŠE a následná diskuze na stránkách idnes.cz, mě k tomu donutily. Zjistil jsem, že pořád existuí lidé – a není jich málo, kteří k němu vzhlížejí jako k velkému, poctivému podnikateli s čistým skautským srdcem bez nejmenších postraních úmyslů. Rád bych předem zdůraznil, že rozhodně nikomu nic nezávidím a naopak s hlubokým obdivem vzhlížím ke všem, kteří přišli k jmění tím, že obohatili svět o věci, služby nebo produkty, které jiní lidé dobrovolně kupují.

Andrej Babiš je však největším čerpatelem státních dotací a na jeho produkty mu musíme všichni, povinně přispívat ze společného rozpočtu. Přesto někteří jeho fanoušci a tamní diskutéři jsou toho názoru, že kdo kritizuje tohoto pána, jsou nuly, které nic nedokázaly a závistiví, ne-li snad levičácký lemplové. No, to je trochu pokroucená logika, protože když ji aplikujeme na jiný model tak to znamená, že když někomu přiložím pistol k hlavě a řeknu, ať odevzdá daň na dobré účely, kterou následně odevzdám někomu, kdo údajně přispěje k obecnému blahu (postavením solárních elektráren, výrobou biopaliv a podobně), tak je vše v naprostém pořádku a dotyčný se nemá právo ohrazovat, neb je to jen obyčejná nula, která vůbec nerozumí, jak vytvořit správný svět.

V reálném životě nám pistol k hlavě nikdo nepřikládá, ale situace je obdobná, protože pokud člověk neplatí daně, hrozí mu stíhání, pokuty a vězení. Ale dobře, doteď je to o politcké diskuzi ohledně správnosti těchto dotací. Já osobně to vidím tak, že existují lidé, kteří mají morální zábrany a existují lidé, kteří morální zábrany nemají a jako pan Babiš vesele investují do výroby biolihu a podobných věcí, u kterých shrábnou státní dotace. Až doteď je však legitimní argument, že pan Babiš (a jemu podobní) se chovají pragmaticky, když jen využívají nabízených dotací v jejich odvětví. Ale je tu něco víc, jeho sílící politická angažovanost.

Zastánci Babiše tvrdí, že prý Andrej upozorňuje na korupci (Jako bysme Bártů neměli zadost, krom toho, kdo z nás neví, že tu máme korupci?) a že konečně něco dělá – podává prý pomocnou ruku těm, co chtějí něco změnit. Problém je v tom, že málokdo už si všiml, že ji podá pouze těm, co jsou ochotni v politice nadále podporovat jeho byznys… Konkrétní příklad za všechny je ten, když se Andreji zřejmě zalíbila jediná pravicová strana svobodných občanů - nebo v ní jen viděl potenciál vzhledem k velmi aktvním a odhodlaným členům něco opravdu změnit a nabídnout opravdové řešení.

Tato strana svou image však staví na své neústupnosti, co se týče základních pravicových principů, do čehož také spadá odpor ke státním dotacím a jiným socialistickým nešvarům, na které jsme si již zvykli a jejichž špatný vliv si už většina z nás ani neuvědomuje. Mohlo by se zdát, že to přeci vůbec není strana, která by Andrejovi vyhovovala, vzhledem k jeho tučným příjmům z dotací. Ale zkusme se nachvíli vžít do jeho situace. Bohatý „podnikatel“ s miliardami na účtu a mladá pravicová strana, jejíž řešení problémů by se jistě líbilo velkému počtu mladých, ale obecně pravicových voličů, doposud volících „menší zlo“, avšak strana nemající finance na velkou propagaci. To přeci vypadá jako skvělá investice: Svobodní by mohli dostat tučnou podporu na jejich kampaň, pan Babiš by byl „skrytým přispěvatelem“, a tedy tím, kdo by do jisté míry mohl ovlivňovat politiku svbodných.

Zbývalo tedy jediné. Sejít se s předsedou a přesvědčit ho o výhodnosti obchodu: ústupek v postoji k dotacím na jeho byznys výměnou za podporu v kampani. I pro Svobodné by se mohlo zdát, že je toto výhodné, kdyby však byli další stranou podobnou Věcím Veřejným: účelově zkonstruovanou stranou bez idejí, principů a myšlenek. Oni ale nejsou. Tento Babišův pokus nedopadl jinak, než hádkou mezi ním a Petrem Machem (předsedou), protože jaký smysl by měly myšlenky a ideje svobodných, kdyby se takto nechali zaprodat, naprosto v rozporu s tím, za čím stojí?

A hádejte, co Babiš udělal po tomto neúšpěšném pokusu! ANO 2011. Samozřejmě, když není strana, ve které se dá získat patřičný vliv, tak poslední možností je podpořit vznik nějaké nové, kterou on kompletně zafinancuje a kde už si samozřejmě pohlídá, jaké dotace jsou ty správné a jaké zbytečné.

Tak nevím jaký je morální rozdíl mezi nelegální, přímou korupcí a „podporou“ v Babišstylu „Dám vám peníze – podporujte můj byznys, nechte mi dotace a tvařte se, že bojujete proti korupci a biopaliva, jejichž nesmyslnost je už léta dokázaná, jsou správná věc.“

Jak si někdo vůbec může myslet, že to, co dělá Babiš je něco jinýho než tvoření tahacích šňůrek a pojistných páček do politiky, který jeho byznys potřebuje? A co jiného než udržení svých peněz, získání vlivu, moci a slávy, by mohl chtít takový pán bez morálních zásad?

Jsem zpět

Mon, 21 Nov 2011 03:23:00 +0100

Po snad více než roce odmlky z důvodu nedostatku času, jsem se rozhodl to tu znova obnovit a sem tam svět obohatit (nebo otrávit, jak je libo) nějakými těmi odstavci. Není to proto, že bych nyní měl času více, ale spíše proto, že délka příspěvku na facebooku mi k mému vyjádření poslední dobou nestačí a často přidávám komentáře, jejichž myšlenku tu mohu rovnou rozvést.

Staré články, které jsem psal předtím, bohužel nemám všechny a ty, co mám, jsem se rozhodl zatím neobnovovat, protože teď bych se k většině témat stejně vyjádřil trochu jiným způsobem. Časem možná nějaké s lehkou úpravou re-postnu.

Mohl bych dál žvástat o tom, jak suprově jsem si užil ten čas co jsem sem nepsal, ale o tom tenhle blog přeci není