Whys.cz - O čem se moc nemluví a co jiným uniká.

Jak uspět a vymanit se z průměrnosti?

Fri, 04 May 2012 03:09:00 +0200

Minule jsem psal o úžasné myšlence, že změnit svět, vymanit se z průměrnosti a třeba zbohatnout, může každý, kdo chce. Jestli s tím souhlasíte, navrhuji se v tomto článku zamyslet nad tím, co nám k tomu pomůže.

První věcí, ve které si myslím, že je nutné udělat si jasno, je to, co člověk vlastně chce a jakou k tomu má motivaci. Chcete udělat něco, co má smysl, co vás naplňuje a baví, nebo co nejdřív zbohatnout, abyste měli pohodlný život plný luxusu a zábavy?

Pokud je motivace pro učinění nějakého rozhodnutí především právě finanční, s vidinou toho, že na tom člověk lehce zbohatne, potom to velice pravděpodobně bude mít mnohem těžší. Osobně bych pochyboval, že takový člověk vydělá peníze, po kterých touží.

To proto, že s největší pravděpodobností nedokáže ani vzlétnout, přenést se přes to nejtěžší období, kterým je začátek a který se často táhne déle, než je zamýšleno. Ten člověk pak vyhasne, ztratí motivaci a zájem. Prostě ho přestane bavit to, co dělá.

Nesnažte se rychle zbohatnout

Většina lidí s ryze finanční motivací má dokonce představu, že lze lehce založit podnikání při zaměstnání – a to bez větší změny jejich dosavadního životního stylu. To protože mají zkreslenou představu, že to příliš času nezabere, vždyť je jenom potřeba to, to a to… Třeba že jen někomu něco zaplatí a on to pro ně udělá. Hotovo.

Takoví lidé větsinou podceňují časové i finanční nároky věci a vyznačují se především tím, že více sní a mluví o bohatství, než aby na něm pracovali. Rozjezd zkrátka vidí spíše jako detail, než horu práce.

Jsou to také ti, kteří potom věří zlodějum, kteří jim tvrdí, že lze vydělávat pohodlně z domova, a to prosím – například hraním rulety systémem martingale (po prohře sázím vždy dvakrát více). A tak lidé, kteří místo aby věnovali čas a buď si pravděpodobnost výhry spočítali, nebo si ji vyhledali na internetu, ztrácí peníze a zklamaně rezignují, že být bohatý a úspěšný nejspíš není pro ně.

Dělejte to, co milujete
Co je tedy lepší motivace, než vidina peněz? Myslím si, že nejlepši je vidina práce na něčem skvělém. Na něčem, co podle vás má smysl, co vás baví a naplňuje a co byste rádi dělali i ve volném čase. Nemusí to mít odpočátku ambice překopat svět od základů, ale třeba úplně malá věc.

Přemýšleli jste někdy o tom, proč většina bohatých lidí, jako třeba Steve Jobs nebo Bill Gates po zbohatnutí stále pracují, místo aby si užívali vydělané peníze?

Dokud je plně nepochopíte, máte podle mě pramalé šance na úspěch. Pro ně to totiž není práce. To, proč to dělají i po zbohatnutí, není proto, aby měli tučnejší účty, ale proto, že je to jejich koníček. Oni to milují.

To je důvod, proč lidé, kteří je nechápou a hned by věděli, jak tolik peněz utratit, je nikdy nebudou mít, zatímco ti, kteří především dělají to, co milují, jsou většinou ti, kterým se to podaří.

Je podle mě důležité si uvědomit, že nemá smysl dělat na něčem, co má sice dobrej finanční potenciál, ale co vás nijak nebaví a nepřitahuje. Nebudete totiž schopni dělat to tak dobře jako ti, kteří to milují. A navíc vás to nebude bavit.

Abych se upřesnil. Neříkám, že ten, kdo chce něco dokázat a má zaměstnání, které ho nebaví, by měl okamžitě odejít – je nutné se na to připravit. A také si rozhodně nemyslím, že chtít peníze je špatné, že člověk nemusí z něčeho žít nebo že návratnost investic je irelevantní. Naopak, pokud člověk chce být úspěšný, počítání v penězích je důležité. Ale nejdůležitější podle mě je, více milovat to, v čem působíte, než chtít si užívat bohatství, které vaše počínání přinese.

Jak tedy začít?
Abych to shrnul – už tedy víme, že uspějem. Jsme si totiž naprosto vědomi a smířeni s tím, že jediná záruka úspěchu je naše odhodlání uspět a ochota věnovat hodně času. V hlavě máme srovnaný, že nechceme uspět proto, abychom měli peníze a život bez práce, ale proto, abysme posunuli oblast či obor, který milujeme.

No, pokud takový, nebo ještě lepší mindset nemáte (budu nadšen, když obohatíte diskuzi popisem toho vašeho), nejspíš na tom bude ještě potřeba pracovat – odstavec výše nestačí jen přijmout jako fakt. Pokud chcete uspět, musíte takové nebo podle vás lepší nastavení přijmout za své. Každý den si to uvědomovat, a doslova tím žít.

Pokud se vám to opravdu povedlo, znamená to, že polovinu všeho v cestě k úspěchu máte za sebou. Znamená to totiž, že ve své snaze a aktivním přístupu nikdy nepolevíte. Ale dost pravděpodobně tomu tak ještě není, a pořád si říkáte „sakra, vždyť pořád neřekl, jak mám tedy uspět.“

Začněte pomalu, ale dnes

Ti, kteří díky textu výše pochopili, už přemýšlí, co by mohli udělat. Například, že by si koupili pro začátek knížku o něčem, co je zajímá, ale příliš času tomu dosud nevěnovali – například o tom, jak být úspěšný, nejlépe samozřejmě od někoho, kdo je úspěšný (ještě lépe v oboru, který vás zajímá). Nebo přemýšlí, co by vymysleli, zlepšili či zjednodušili v oblasti, která je baví: ať už je to letectví, malování, vaření, IT, chemie, nebo třeba letní párty. Možná si vygooglili nějaké relevantní články, aby našli nové informace a rozšířili si povědomí o tom, co je zajímá. Zkrátka projevili vlastní iniciativu, udělali něco, co nemuseli a co ostatní lidi běžně nedělají. A zařekli se, že takovou iniciativu budou vyvýjet každý den.

Určete si cíle a zaměřte se

Myslím, že jedním z prvních rozumných kroků v mém i vašem snažení, je určit si cíle. Možná vám to bude znít jako klišé, ale mě a myslím, že nejen mě, velice pomáhá, mít celou škálu různých cílů – od těch krátkodobějších, jako „přečíst tuhle knihu“, „Analyzovat tuto možnost podnikání“ přes dlouhodobější, jako třeba „Vybudovat firmu s 10, 100, 1000 zaměstnanci“, klidně až po ty fantastické, jako „postavit vesmírný hotel“. To vám pomůže ujasnit si na konci dne, týdne i roku, kam jste se posunuli.

Dělejte cokoliv, hlavně něco dělejte

Myslím si, že pokud člověk chce být úspěšný, měl by ho sžírat každý den, který se ani trochu neposunul, nezjistil, neudělal nebo se nenaučil nic nového, co by ho posunulo k nějakému – ideálně ke všem, jeho cílum – jakkoliv mravenčí krok to může být. Neříkám, že člověk by se neměl nijak bavit, aby neztrácel čas, ale každý den máte mnoho času a každý z nás ho utrácí za mnohem zbytečnější a neužitečnější věci, jako je facebook, koukání na filmy/seriály a jiné zbytečnosti – každý jistě ví, čím ztrácí čas.

Pokud každý den radši vyhodíte svůj čas z okna – tedy použijete ho jen na nutnou práci a zábavu, potom s odstupem času zjistíte, že jste stále na stejném míste, zatímco někteří, co byli nedávno vedle vás, už se dávno ztratili z dohledu. Hodně dní krát nula věnovaného času je totiž pořád nula. I kdybyste každý den věnovali jeho nepatrnou část, přičemž výsledkem by bylo něco zdánlivě naprosto zanedbatelného, tak na tom za nějakou dobu budete výrazně lépe.

Navíc, z podstaty věci – kdo by si myslel, že se lze vymanit z průměrnosti žitím životů jiných (ať už na facebooku, v seriálu, blesku nebo každý den v hospodě), když průměrné je žít životy jiných?

Čím více toho uděláte jinak než ostatní, tím větší jsou šance.

Konkrétní návod je obecný: Buďte proaktivní

Nikdo Vám nedá návod, co konkrétního učinit, abyste změnili svět, zbohatli a byli úspěšní – jinak by to samozřejmě sám udělal. Ale rozhodně nečekejte, až na vás blikne reklama na úžasné zbohatnutí z rulety, protože to, co se vám vnutí, chce spíše zbohatnout na vás a dalších. Nejlepší recept je proaktivní přístup. Získávat informace, inspiraci a hledat vlastní cestu. Každý den o tom přemýšlet, analyzovat.

Pokud ve vás opravdu dřimá člověk, který se chce vymanit z průměrnosti, musíte věci vidět jinak, nebo se to alespoň učit. Nevidět věci tak, jak jsou ale tak, jak by ideálně mohly být a jak toho co nejjednodušeji dosáhnout. Nikdo netvrdí, že je to jednoduché, nebo hned. Ale zdaleka nejen já, jsem přesvědčen, že je to na každém z nás. A kdo říká, že nemá čas, se jen vymlouvá – což je legitimní. Ale nikdy neuspěje. Docelá krutá daň, nemyslíte?

PS: Pište do komentářů vaše tipy pro inspiraci mě i ostatním. Čím jste začali vy svojí cestu za úspěchem, co vás nakoplo?

PPS: Tento a minulý článek je napsán v reakci na pasivitu mladé generace. Rád poznám vás všechny, proaktivní lidi, zejména z mýho oboru, pro vzájemnou inspiraci a třeba nějaký online networking… profil mám na facebooku.

Kdo má šanci změnit svět?

Tue, 17 Apr 2012 18:00:00 +0200

Dnes jsem se rozhodl, že své články zaměřím na to, co je mi nejbližší, pro co žiju a co miluju a volně tak navážu na předchozí sérii článků o finančním systému. Tím je jednoznačně zlepšování čehokoliv, co se dá zlepšit. Posouvání společnosti. Svět – společnost je totiž v mnoha ohledech příliš neefektivní.

Kolem sebe máme tisíce technologí, dokážeme přenést informaci na druhý konec světa ve zlomku vteřiny, ale díky tomu, jak rychle technologie přišly a jak rychle se rozvíjejí, ani konkurence milionů a milionů vývojářů, vynalezců a inovátorů není schopna tyto technologie efektivně přetavit do něčeho, co by s alespoň polovičním využitím potenciálu bylo k užitku společnosti.

Samozřejmě, že ne všude. Například na poli komunikace a zábavy se za posledních pár let odehrála pro mě naprosto úžasná a ohromující revoluce ukazující, jak se s dostupnými technologickými prostředky dá změnit svět.

Mluvím samozřejmě o Facebooku a dalších podobných sociálních sítích. Zlí jazykové sice poukazují na problém lidí na něm údajně degenerujících, ale osobně to považuji jen jako nástroj komunikace s vedlejším efektem: doslova obnažení stavu jednotlivců a tím i celé společnosti. Ta krásná holka/kluk, co jste vídali v autobuse totiž tím, že si založila facebook nezhloupla, jen svou hloupost zveřejnila a její Facebookový profil Vás jen probudil ze snění o dokonalé dívce/klukovi.

Ať je to jak chce, ohromujícím faktem je, s jakou rychlostí tento způsob komunikace, postavený na dávno známých technologiích vyrostl a jak rychle a mlčky jsme ho přijmuli do našich životů. Je to zhruba 4 roky, kdy se facebook začal v Čechách probouzet a nyní je to bezkonkurenční stránka číslo jedna, co se týče počtu návštěv osob mladší generace. Facebook získal během pár let od jeho vzniku tolik uživatelů, jako televize za několik desítek let.

Mark Zuckerberg, jeho zakladatel, se hned pro mnoho lidí (včetně mě), stal ikonou a zdrojem inspirace srovnatelnou s Billem Gatesem a dalšími velikány. Nezáleží totiž na tom, jestli Facebook nesnášíte nebo milujete. Fakt je ten, že lidé ho přijmuli, jakoby nic. Prostě Facebook začli používat natolik, že v životech většiny mladých lidí získal pozici silnější, než televize nebo klasické mobilní telefonování – vždyť skoro 50% přístupů na Facebook je právě přes mobilní telefony.

Opakuji se, ale je to podle mě nejlepší ukázka toho, jak nová věc s využitím již existujících technologií, dokáže změnit svět. Jedna z mnoha. Z těch, které to dokázaly, což je ale jenom nepatrný zlomek z těch, které by svět změnit mohly, nebo změní.

Jedna z nejúžasnějších věcí (kromě jiných) na dnešní době je ta, že ten, kdo tuto změnu způsobí, může být úplně kdokoliv. I Vy. Jestli se smějete, nečtěte dál tento článek ani blog, bude to ztráta času. Jestli pochybujete, zamyslete se nad tímto: Nejvíce nových milionářů se rodí z oboru IT. Pokud ne z IT, potom jejich produkt z jiného oboru často vyšvihne internet – webová prezentace jako nutný základ, sociální sítě a dobrý virální marketing (což znamená cokoliv, např videa či obrázky, ve kterých je reklama, ale lidé je pro jejich vtipnost dobrovolně šíří.).

Důvod je jasný – Internet je totiž globální. Můžete oslovit neomezeně lidí. Jako nástroj pro šíření svého produktu to může být relativně nízkorozpočtová cesta – zkrátka, za hodně práce ale málo peněz, můžete mít hodně muziky – pokud máte opravdu dobrý nápad, jak vtipně a „nenápadně“ propagovat váš produkt. Proto se noví milionáři často rekrutují z řad chudých studentů nebo lidí, kteří mají minimální kapitál a dokázali využít tuto cestu.

Ať už máte ambice změnit svět trochu nebo hodně, tenhle blog píšu pro vás a chci se od vás inspirovat.

Zopakuji, co tím chci říct – možnost změnit svět a stát se třeba novým milionářem, má každý – kromě těch, co tomu nevěří. Tou změnou nemyslím nutně nějakou obrovskou revoluci. Každé zlepšení, tedy vše co lidé budou dobrovolně kupovat a používat, je změna k dobrému. A čím více lidí to ovlivní, tím více tím změníte svět.

Už slyším věty:„Jaký produkt bych asi tak měl mít? Mám postavit auto ne? “, „Vždyť já jsem na počítače pako a programovat už vůbec neumím.“ „Co bych já asi tak vymyslel?“, „Jo kdybych tak měl dobrej nápad“, „Kdybych tak měl peníze na realizaci mých nápadů…“, „Kdybych tak měl čas“… jediný, co vám brání změnit svět, je omezenost lidského myšlení a vaše výmluvy, které z něho vyplývají.

Nechápejte mě špatně, mé nejhlubší přesvědčení říká, že potenciál tvořit hodnoty a posouvat společnost v jakémkoliv směru je výhradně v lidských myslích, ne v investicích, zákonech, dotacích nebo čemkoliv jiném, takže v tomto smyslu je pro mě lidská mysl neomezená.

Omezeností lidského myšlení mám však na mysli automatické a bezmyšlenkovité přijímání stereotypů a cest, jakým způsobem by se měl nebo mohl ubírat vlastní život. Není to nic agresivního. I já jsem měl tímto způsobem omezené myšlení. Souvisí to s přístupem okolí již od útlého dětství.

Vymývají nám mozek

Hned první dávku braiwashingu dostal každý z nás už ve škole, která probíhala stylem „drž hubu a uč se, tvůj názor nikoho nezajímá, protože teď jsem tvůj nadřízený a ten má vždycky pravdu, zvykej si, bude to tak celý tvůj život“. Není divu, že už díky tomuto přístupu mnoho lidí podlehne představě, že o tom, co bude s jejich životem, rozhodují autority které nemá šanci ovlivnit.

Druhou dávku většina z nás dostala od rodičů, kteří také měli monopol na pravdu a navíc měli poměrně přesnou představu o tom, jak se bude ubírat náš život – budeme se dobře učit a potom se z nás stane dobrý zaměstnanec s vysokým platem.

Nakonec, i když jste se přesto odvážili před někým vážně vyslovit vaši představu o své budoucnosti, která nezapadala do jemu vnucených stereotypů, dostalo se vám jen pár obličejů plných pochybností, nebo výčtu toho, proč by to nebylo možné.

V útlém dětství měl každý své velké ambice a sny. Ale všechny výše uvedené věci poškodily naší mysl natolik, že jsme tyto ambice nenahradili novými, nýbrž na existenci velkých ambic úplně zapoměli. Vnucený stereotyp přijmuli za svůj. Je to jako v Matrixu. Dokud se neodpoutáte od své falešné představy o fungování světa, budete tuto představu bránit zuby nehty.

Chcete do konce života skuhrat o své nicotnosti, nemožnosti změnit způsob, jakým žijete? Remcat, že jste moc malí na to, dělat velké věci? Stěžovat si, že vám vaši otrokáři nedají vyšší plat? Přijmout názor, že jsem již starší a vím, že život s člověkem nakonec stejně „vymrdá“? Modlit se, aby jste našli svýho otrokáře (rozuměj šéfa), který se o vás postará?

Pokud jste odpověděli ano, potom se omlouvám, že nazývám věci pravými jmény. Je naprosto legitimní, nechtít změnit svět, chtít dřít bídu, myslet si, že zaměstnání je jistota které bych se měl držet a myslet si, že jsem šťastnější, než kdyby tomu bylo jinak.

Nastavte své myšlení. Srovnejte si v hlavě, co chcete a jak moc.

Ale pokud jste dočetli až sem, vypadá, že tomu je naopak. V tom případě byste měli znát pojem „mindset“, což je v překladu „myšlenkové nastavení“ – zkrátka způsob, jakým přemýšlíte. Život na tomto světě je jen jeden velký sobour nekonečných možností. Pokud chcete změnit svět, musíte pevně věřit, že jste schopen vybrat tu správnou posloupnost voleb, které vás dovedou k cíli. Musíte mít odhodlání tyto volby dělat a aktivně se přes ně posouvat k dalším. Musíte být přesvědčeni, že opravdu dokážete změnit svět – ať už v malém, nebo ve velkém, jako třeba Steve Jobs. Musíte vědět, že všechno je jen na vás.

Toto všechno je sice pěkné, ale samo o sobě samozřejmě nestačí. Musíte totiž začít. Tím, že si přečtete tento článek a řeknete: „Hm, jo, to je asi pravda“, načež tuto stránku zavřete a půjdete na facebook, svůj život nikam neposunete. Pokud jste se již obrnili proti omezenému myšlení ale zatím netušíte, jak a kde začít, přečtěte si další článek, kde se vás pokusím inspirovat.

Nakonec si dovolím ukázat vám video, které má pouhou minutu a na svou délku je to v mých očích nejúžasnější, nejobsáhlejší a nejvelkolepější video. Těžko by někdo dokázal najít větší myšlenku a vměstnat ji do kratšího videa. Níže je text ve videu namísto titulek.

Because the people who are crazy enough to think they can change the world – are the ones who DO!

Here's to the Crazy Ones. The misfits. The rebels. The trouble-makers. The round pegs in the square holes. The ones who see things differently. They're not fond of rules, and they have no respect for the status-quo. You can quote them, disagree with them, glorify, or vilify them. About the only thing you can't do is ignore them. Because they change things. hey push the human race forward. And while some may see them as the crazy ones, we see genius. Because the people who are crazy enough to think they can change the world – are the ones who DO!

Dogmata o penězích IV.: Hyperinflace, možné splacení nesplatitelných dluhů?

Fri, 30 Dec 2011 06:28:00 +0100

V minulých dílech (I., II., III.) této série jste se dozvěděli něco o penězích, finančním systému a jeho historii. Prozatím poslední díl budu věnovat tomu, co lze podle některých, včetně mě, čekat s přihlédnutím na to, o čem jsem hovořil: Systém částečných rezerv, zlatý standard, kvantitativní uvolňování, zadlužování. Nakonec Vám doporučím několik kvalitních videí a knížek, kde Vám pomůžou dále rozvíjet své znalosti o našem finančním systému.

Jsem přesvědčen – a hodně ukazatelů tomu napovídá – že roku 2012 nás čeká počátek krize, která bude pravděpodobně ještě horší, než ta v roce 2008. Přitom už ta v roce 2008 se vyznačovala masivním uvolňováním dalších bankovek do oběhu, protože se tak vlády snažily stimulovat ekonomiku a splatit dluhy.

Pokud si nezvolíme cestu bankrotu, není jiná cesta, jak udržet stávající systém, než je další masivní tištění peněz, kvantitativní uvolňování. Až přijde recese, budou se vlády snažit dostat nás z ní znovu podobným způsobem. Můžeme tak očekávat masivní inflaci a vzhledem k neudržitelnosti obrovských dluhů jednou (což bude pravděpodobně velice brzo, osobně si myslím že při nebo po této krizi) zákonitě - až se systém bude definitivně hroutit, dojde k hyperinflaci – tím, že se do oběhu najednou dostane obrovské množství bankovek, které státy natisknou a zaplatí jimi velkou část svých dluhů a stimulačních balíčků. Hyperinflace znamená, že bankovky ztratí téměř veškerou svojí hodnotu a úspory všech lidí budou ztraceny, koupí si za ně nesrovnatelně méně. Toto se stalo již mnohokrát v historii.

Pokud o tom pochybujete, zamyslete se, co a proč se stalo v konci předchozích peněžních systémech. Cena zlata byla vždy k dolaru fixována pevným poměrem, ale dolarů bylo postupně příliš (kvůli jejich tvoření), zatímco zlata stejně málo. Proto bylo nutné, aby se změnil směnný poměr zlata tak, aby pro jeho vybrání bylo potřeba mnohem více dolarů, než dříve. Nárazově se tak změnila cena zlata dle znovu určeného poměru při přechodu na nový systém. Vlády ale pořád musely držet objem bankovek na uzdě, protože byly povinné je směňovat v onom poměru za zlato – přesto ale jejich objem nezadržitelně rostl! Nyní nemáme žádný pevný poměr, který by byl jakkoliv zaručen, je tu jen tržní poměr, kde lze cenu zlata za dolary směnit, není ale nikým nic zaručeno. Protože objem peněžních zásob nezadržitelně roste – dokonce mnohem rychleji, než ceny zlata a dalších věcí, čím déle se budou vlády snažit udržet při životě tento nefungující systém, tím horší bude případná konečná hyperinflace a znehodnocení stávajících bankovek, protože udržením tohoto systému se rozumí, že se bankovky budou tisknout více – což podporuje (hyper)inflaci. Jiná možnost, jak déle držet tento systém, zkrátka není!

Doufám, že jsem Vám příliš nenabořil vaše iluze a pokud ano tak toho budete umět využít ve svůj prospěch. V příštích dílech bych se rád zaměřil právě na to, jak tyto informace využít ve svůj prospěch a jak se můžete bránit této situaci, která nás nevyhnutelně čeká.

Ještě bych rád dodal, že informace v této sérii článků zdaleka nejsou kompletní, všezahrnující a nejspíše nejsou ani exaktně přesné. Tímto bych jen rád těm přítomějším z Vás, otevřel oči. To je opravdu jediné, o co se tento článek snaží. Předpokládám, že pokud Vás toto téma zaujalo, popřípadě vyděsilo, nespokojíte se s textem nějakého studentíka VŠ, který se snaží psát o tom, co ani nestuduje a vyhledáte si další, podpůrný materiály. Abych vám s tím pomohl, níže najdete pár skvělých tipů.

Videa, která byste měli shlédnout:

Přednáška Michaela Maloneyho, spolupracovníka Roberta Kiyosakiho (české titulky kliknutím dole na CC):

Skvělý animovaný film American Dream, který formou příběhu excelentně ukazuje, jak funguje Americký, potažmo světový finanční systém:

Knihy, které byste měli začít číst:

A pořád je to jen začátek! Pokud přesně chcete pochopit, co a proč se děje a veškeré souvislosti, budete tomu muset věnovat ještě více času a přečíst ještě více knih tak jako se o to snažím já. Nevýhodou je ztráta vašeho fotbalového opojení (jak říká Mike Maloney a mě se to velice líbí), výhodou je, že neskončíte na porážce.

Dogmata o penězích III.: Jak funguje kvantitativní uvolňování a jak nás denně okrádají

Fri, 30 Dec 2011 05:54:00 +0100

V minulém díle tohoto seriálu jsme si řekli, jaký je rozdíl mezi penězi a měnou, ale hlavně jsme si trochu zjednodušeně shrnuli novodobější historii peněz. Poukázal jsem na to, že světový finanční systém se v minulém století několikrát změnil a vysvětlil, proč díky systému částečných rezerv bylo nutné přistoupit ke změně celého finančního systému, aby se ten starý nezhroutil. V tomto článku rozebereme, jak funguje nynější systém, který započal již kolem roku 1971 a nyní je stejně jako předchozí systémy, na pokraji zhroucení.

Jestliže jsem v minuém článku ironicky říkal, že Bretton-woodský sysém nebyl o moc lepší, než ten předchozí, pak dolarový systém, který nahradil ten Bretton-woodský, je naprostou katastrofou. Stalo se totiž něco do té doby neslýchaného. Americký prezident Nixon roku 1971 rozhodl, že dolar svázaný se zlatem není potřeba a že místo záruky zlata stačí záruka toho, že USA své dluhy zaplatí v dolarech, které následně budou moci věřitelé USA (ti, kdo USA půjčili) utratit za americké výrobky nebo cokoliv, co se v Americe za dolary prodává. Jenže bez jakékoliv záruky, neexistuje nic, co by zaručovalo, že za milion dolarů si koupěj jen jedinou unci zlata, nebo jediný americký chléb! Systém částečných rezerv, o kterém jsem mluvil v prvním díle, navíc běží dál!

Takže nyní nejen, že pokud vložíte do banky 100 dolarů, tak banka ve svých trezorech má jen 10, ale navíc, pokud chcete těch 100 dolarů proměnit ve zlato, nikdo vám nezaručí, za kolik dolarů či jestli vůbec unci zlata dostanete! Z toho lehko vyvodit, že bankovky v naší peněžence jsou něco, co funguje jen proto, že v jejich funkci všichni věří; Samy o sobě nemají žádnou hodnotu, protože nikdo negarantuje jejich směnu za cokoliv. Je to jen vaše víra, že i zítra si budete moci za své uspořené bankovky nebo za dolary cokoliv koupit – že Vám je někdo za něco hmotného či za nějaké služby, vymění.

Možná pořád úplně nechápete a ptáte se, proč byste si za ně vlastně zítra nemohli nic koupit, když tento systém, kde se neručí zlatem, přeci běží od roku 1971 a všechno se zdá být v pořádku. Pokud jste pozorně četli a pochopili předešlé články, nemělo by tomu tak být, ale možná jste jen krůček od pochopení jádra problému.

Ten je v tom, že díky neexistenci záruk, centrální banky naprosto nic neomezuje, kolik dolarů či jiných měn se může vytvořit – nejsou k tomu nutné žádné zlaté rezervy, a to ani částečné! Ale co se logicky stane, když jedné věci (papírků), může být neomezeně a je extrémě levné je vyrobit, zaítmco druhé (zlata), je omezeně a nedá se uměle vyrobit? Není třeba teoretizovat, za třicet let po tomto odvázání dolaru od zlata, klesla hodnota dolaru 4× a cena zlata se více jak zosminásobila – z původních 35 dolarů na cca 300 dolarů! Dnes, jen po dalších deseti letech, zlato stojí přibližně 1600 dolarů a už bylo i u hranice 1900 dolarů. Ale nejen cena zlata, cena úplně všech věcí se znásobila, protože dolaru (ale i dalších měn) je čím dál víc. Další virtuální bankovy se, jak jsme si již vysvětlili, vytvářejí naprosto samovolně – pokaždé, když někdo vloží na účet a někdo další si od banky půjčí. Je tu ale ještě jeden další šokující nástroj! Oni další a další bankovky dokonce i přímo nepokrytě tisknou, nejen, že se samovolně virtuálně množí! Říká se tomu kvantitativní uvolňování.

Jak a proč to vlastně dělají, souvisí především se zadlužováním. Státy jsou každým rokem v deficitu, který narůstá. V průběhu let pak musejí splácet své staré dluhy, na které však nejsou peníze. Když přemýšleli, jak dluhy splatit co nejjednodušeji, nemuseli se příliš namáhat aby si vzpoměli, že bankovky, které vydávají nemusí být ničím podloženy. Stačí je zkrátka natisknout, a zaplatit jimi část dluhu. Každu takovou splátkou (každým natištěním peněz, které nejsou ničím kryty) však snižují hodnotu již existujících bankovek! Je to neviditelná krádež, nebo daň – chcete-li. Tímto okradou i vás: každým natištěním dalších bankovek se vaše peněženka vyprazdňuje, jen to není na první pohled vidět. Navíc, čím více tisknou a čím více bankovek vy máte právě v kapse/na účtě/naspořeno, tím více tratíte. Říká se tomu inflace, která způsobuje právě zdražování všech věcí, respektive pokles hodnoty bankovek, protože klesá jejich vzácnost (je jich více). Inflace je přirozená, díky systému částečných rezerv se děje stále, protože i díky němu vznikají nové bankovky. Takovéto kvantitativní uvolňování pro splacení dluhů je ale nepřirozené, velice nárazové a v důsledku mnohem zhoubnější než samotný systém částečných rezerv.

Tyto natištěné peníze vlády nevykouzlí jen tak zadarmo. Například v USA je to půjčka od FEDu (což je Americká centrální banka) americké vládě. To znamená, že peníze byly natištěny FEDem, vláda je utratí státníma výdajema a splácením starých dluhů – ovšem je vytvořen nový, větší dluh vůči FEDu, který se stejně musí v budoucnu splatit. Za cenu nárazové inflace a zadlužení se tak dočasně utlumí kritický problém. Skvělý nástroj pro kariérní politiky v dnešním zadluženém světě, nemyslíte?

Jak ale myslíte, že se v budoucnu tento nový dluh splatí? Samozřejmě, že ti, kteří ho vytvořili to už řešit nebudou, ale politikům po nich nezbyde nic jiného, než další tištění peněz na dluh! A to je ten paradox - ačkoliv by se měly dluhy splácet, tak narůstají, čímž vzniká potřeba dalšího tištění pro splacení dluhů, přičemž tištěná částka se neustále zvyšuje. Vše došlo tak daleko, že prezident Obama se musí zadlužit 2× tolik, než byly USA zadluženy, když přišel do své funkce, ba co víc: Od roku 2008 dodnes se počet dolarů v oběhu zdvojnásobil, přičemž dostat se na úroveň roku 2008 mu trvalo celých 200 let! Toto je naprosto neudržitelné a zcela zjevně se i tento finanční systém, stejně jako ty předchozí, čím dál rychleji hroutí a spěje ke konci, nebo změně.

V příštím díle Vám řeknu, jak si myslím, že takové zhroucení bude probíhat a nabídnu Vám další zdroje, kde můžete čerpat lehce vstřebatelné informace.

Dogmata o penězích II.: Co jsou to peníze

Fri, 30 Dec 2011 04:11:00 +0100

V minulém článku jsme si řekli, jak funguje systém částečných rezerv. V tomto se pokusím vysvětlit, jaké to má důsledky a skončím tím, jaký je rozdíl mezi penězi a měnou a proč jsem v minulém článku „to“ v našich peněženkách nenazval peníze, ale používal spíše například výraz bankovky nebo měna.

Ukázali jsme si, že banka díky systému částečných rezerv doslova tvoří nové „virtuální“ bankovky: ačkoliv stále tvrdí, že bankovky u ní můžete vyměnit za zlato ve stejném kurzu jako na začátku! Kdybyste nečetli předešlý článek, mohlo by se zdát, že by to mohly být peníze – můžete si je přeci v pevném kurzu vyměnit za hodnotné zlato (pro zjednodušení se zatím pohybujeme v první polovině 20. stol.) – ale nenechte se zmást. Je tu ten zásadní problém, který jsme si ukázali: dolarů na účtech je čím dál víc. Množí se – zatímco zlata je v bance pořád stejně. Tudíž je logické, že všechny dolary (reálné i na účtu) z principu nelze vyměnit za zlato v původním kurzu. Není ho dost a čím déle množení měny trvá, tím méně lidí za ní nakonec bude moci dostat zlato – to zbyde jen na ty nejrychlejší. Takový paradox zde vzniká – zlato je to, co původně bankovkám umožnilo, aby měly hodnotu (a tedy aby jimi každý ochotně platil) – a nyní je možno za pouhou část vytvořených peněz z banky vybrat všechno zlato a hromada dalších bankovek zbyde. Zlato je však pryč.

V čem je problém? Pokud se podržíme analogie čistírny z minulého článku, myslíte, že by čistírna mohla do nekonečna tisknout další a další stvrzenky, zatímco by sak měla méně? Lidé by možná nějaký čas stvrzenky akceptovali, ale jednou si začnou uvědomovat, že jich je nějak moc – až raději vyzvednou slibované sako, nežli mít papírek kterých má každý podezřele moc. V té chvíli se to celé začne hroutit: Začne se proslýchat, že sak není dostatek a že je jistější držet sako, než papírek. Každý se papírky bude snažit udat u kohokoliv, kdo mu za ně dá cokoliv hodnotnýho. Těm, kdo naivně zaváhají, zbyde jen hromada papírků – domělé bohatství, o kterým nakonec zjistí, že za něj nic nedostanou a je použitelný leda tak na zápal v krbu. Zopakujme si, že skutečnou hodnotou je nějaká konkrétní věc, nikoliv papírek jako takový, který onu skutečnou hodnotu slibuje – pokud svůlj slib papírek není schopen splnit, nemá žádnou hodnotu.

Nenechte se zmást, protože v systému částečných rezerv se peníze nevytváří jen tak ledabyle (ačkoliv to není vyloučeno a vlády si tak rády vypomáhaly, např na výdaje na války, krize apod. – byl to také jeden z důvodů, proč byl systém částečných rezerv zaveden), ale vznikají „virtuálně“ – na účtech banky, tím, že Váš účet, se tváří, jako že v něm je 100 dolarů, ačkoliv v bance je na něm jen 10 dolarů, viz minulý článek.

Tento systém je neudržitelný, protože počet dolarů se zvyšuje narotdíl od počtu uncí zlata, které ručí za dolary v pevném poměru. A asi Vás nepřekvapí, že zkolaboval už v roce 1944, kdy se zjistilo, že slibované zlato na bankovkách v bance není a každý se snažil vybrat poslední zlato, které zbylo. Aby nedošlo k takovému kolapsu – pokud se vrátíme k předešlé analogii, musela by čistírna časem „změnit“ kurz: jedno sako by nyní nebylo za jednu stvrzenku, ale za dvě. A přesně k tomu musí dojít (a došlo) i při aplikaci systému částečných rezerv v bankovnictví: protože díky němu vznikají nové „peníze“, které jsou kryty zlatem jen zčásti, časem je nutné změnit poměr, kolik zlata lze směnit za kolik peněz, což odsune onen úplný kolaps systému.

Následující „systém“ tudíž nebyl o moc lepší! Tzv Bretton-woodský systém fungoval shodně jako předešlý s tím rozdílem, že zafixoval cenu jednoho dolaru jako 1/35 unce zlata (oproti předchozím 1/20, což je výše zmíněná nutná změna poměru), jeho držení (zlata) bylo však v USA ilegální a zlato za dolary bylo možno vydávat pouze zahraničním centrálním bankám jako záruka toho, že dolar jsou reálně podložené peníze. Současně však dále fungoval již zmiňovaný systém částečných rezerv, takže pořád docházelo k tvoření dalších a dalších dolarů.

Je jasné, že toto bylo pouze přenesení problému na vyšší úroveň a jeho oddálení – snížení hodnoty dolaru oproti zlatu (tedy ona změna poměru) sice vyrovnalo to, že v bankách bylo zlata oproti dolarům mnohem méně, takže nachvíli bylo možno velkou část dolarů v oběhu vyměnit za zlato (ikdyž méně zlata za více dolarů), ovšem občanům USA to dovoleno nebylo – to proto, aby „nezpanikařili“ a znovu neuskutečnili hromadné vybírání zlata, které položilo předchozí systém. Hlavní problém, tedy tvoření nových dolarů, se však nijak nevyřešil! USA si koupily jen čas, po který tento nahnutý systém může ještě fungovat, protože státy, které USA půjčovaly, získaly jen dočasnou víru, že dolar je stabilní a pevná měna – protože ji přeci kdykoliv můžou vyměnit za zlato, které má samo o sobě hodnotu. Pokud jste pochopili, jak funguje systém částečných rezerv, který dále fungoval, vidíte tu nesmyslnost tohoto (ne)řešení.

Samozřejmě, že to nedopadlo jinak, než že v šedesátých letech minulého století začaly být i státy, které půjčovaly spojeným státům nervózní z vývoje dolaru, který byl pořád tvořen, což roku 1968 vyvrcholilo kolapsem i Bretton-woodského systému: kvůli tomu, že státy (VB a Francie), kterým USA dlužily, začaly místo dolaru, kterého bylo pořád více, požadovat slibované zlato v poměru 1:35 – které však FED (Americká centrální banka) vzhledem k velkému počtu do té doby opět namnožených a vytvořených dolarů, neměl. Co s tím? Nový systém: dolarový standard, který by se dal popsat takto: Dolary už nesměníte za zlato. Ale můžete v to věřit a bude to fungovat!

Zde, roku 1971, nastala největší odbočka, která nás bude stát těžký dopad. Když byl zlatý – ačkoliv částečný – standard, jsme ještě mohli bankovky nazvat penězi (ačkoliv by se našel někdo, kdo by s tím nesouhlasil). Nyní už ne. Abysme pochopili proč, napíšu zde ekonomickou definici peněz, které musejí splňovat těchto 7 bodů:

Slouží jako prostředek směny: Kdykoliv budete chtít proměnit peníze na cokoliv jiného (Chleba, dům, auto…), můžete tak učinit ihned u kohokoliv, kdo něco prodává – každý je bez výhrad přijme.
Jsou zákonným platidlem: Ceny se udávají v těchto jednotkách a pokud jste povinnen něco splatit, pak právě tímto zákonným platidlem.
Jsou přenosné: Jejich objem a hmotnost je pokud možno co nejnižší, aby se Vám i obnos potřebný pro větší nákup pohodlně vešel do peněženky (Krávou byste asi přecijen špatně platili).
Jsou dělitelné: Větší obnos by neměl být problém „rozdělit“ na menší kousky, které budou mít v součtu stejnou hodnotu, jako původní, velký „kus“ – stokoruna je stejná jako dvě padesátikoruny, z hlediska hodnoty je jedno, co máte.
Jsou trvanlivé: Můžete je zakopat na zahrádce a za deset let když je vykopete, budou vypadat úplně stejně – nezkazí se ani se nerozpadnou.
Jsou stejnorodé: Libovolné dvě stokoruny (či gramy zlata) můžete zaměnit a „nic se nestane“.
Jsou schopny uchovávat svoji hodnotu po velmi dlouhý čas: To znamená, že mají hodnotu samy o sobě a nejsou zcela závislé ani na společenské a politické změny, rozhodnutí a převraty.

Vše, co nazveme penězi tedy musí splňovat všech sedm výše uvedených podmínek. Shodneme se, že prvních šest by splňovaly, ale co ta poslední? Kdybyste si v roce 1993 pod polštář schovali průměrnou mzdu v Korunách, tak byste si za tuto částku nyní nakoupili několikrát méně stejných věcí, než dnes – možná i řádově: méně bochníků chleba, méně mléka, cukru, benzínu a tak dále. Je jasné, že bankovky nesplňují poslední podmínku – nejsou schopny uchovávat svoji hodnotu a proto bankovky nejsou penězi, ale měnou, protože definice měny je stejná, jako prvních šest bodů definice peněz.

Proč si neudrží svoji hodnotu vyplývá právě z vypuštění fixace na zlato. Dokud jsou tištěné papírky (ať už bankovky nebo stvrzenky z čistírny) skutečnou, reálnou a fungující zárukou (kterou poskytuje banka, která je vydává) něčeho hmatatelného, co má hodnotu samo o sobě – ať už je to sako, zlato nebo kráva – důležitá je záruka okamžité výměny peněz za určitou věc, v určeném kurzu (a podle některých i s jistotou, že stvrzenek není více, než slibovaných věcí – to znamená, že vyměnit bankovky za konkrétní hodnotnou věc si mohou klidně všichni najednou). Potom jsou tyto papírky penězi - časem netratí na své hodnotě, respektive jen tolik, o kolik ztratí hodnotu věc, za kterou je „papírek“ vyměňován.

V příštím díle si podrobněji řekneme, jak tento dolarový systém, který trvá dodnes, funguje a jak nás vlády mlčky okradly.

Dogmata o penězích I.: Systém částečných rezerv - čím je a jak funguje

Thu, 29 Dec 2011 05:14:00 +0100

„Pokud neznáte hru a pravidla, která hrajeme, skončíte na porážce.“ – toť citát od Michaela Maloneyho, autora bestselleru Investujte do zlata a stříbra, který nám výstižně říká, proč by nás mělo zajímat, jak funguje náš finanční systém. V této sérii článků bych rád právě toto všem lajkům vysvětlil – samozřejmě jen základy se špetkou historie, ale pokusím se postupně poukázat a vyzdvihnout důležité důsledky, které z toho vyplývají a které se dotýkají přímo Vás, respektive každého z nás.

Většině z nás denně projde rukama desítky nebo stovky mincí či bankovek. Používáme je pokaždé, když si chceme něco koupit – existují dokonce i ve virtuální podobě! Virtuální? Otázka, co to vlastně je, napadla snad každého bystřejšího člověka, ale ne každý dohledal patřičnou odpověď. Jedničky a nuly? A kde jsou uloženy? Jsou to přeci jen data uložená na „nějakém“ serveru, ovšem když se k němu fyzicky dostanete, můžete stav vašeho bankovního účtu změnit podobně, jako když jste na střední škole upravovali z wikipedie okopírovaný referát. Nezdá se Vám, že je něco úplně špatně?

Dříve (je tomu už dlouho) platil takzvaný zlatý standard, takže na každé bankovce (snad všech měn) bylo napsáno, že určitou částku lze v bance směnit za zlato. Mike Maloney, propagátor finančního vzdělání a investor, uvádí skvělou analogii a já si ji dovolím rozvést a tak trochu se ji přidržovat celou dobu. Představte si, že jdete do čistírny, a necháte si vyčistit sako; Za něj dostanete stvrzenku jako záruku, že sako č. 54 je Vaše a můžete si ho kdykoliv vyzvednout. Nyní si představte, že by čistírna tento papírek prohlásila za měnu a (ačkoliv je to nepravděpodobné) ostatní ho akceptovali jako platidlo – jako bankovku s hodnotou, které má ono sako uložené v čistírně. Stvrzenka by kolovala mezi lidmi, kteří by jí platili. Ačkoliv by platili papírkem, skutečnou hodnotou je sako v čistírně, nikoliv papírek jako takový, který onu skutečnou hodnotu slibuje. Pokud by lidé tento papírek akceptovali, pak jedině poto, že ho lze vyměnit za sako. Není na tom nic divného, dokud někoho nenapadne otázka: Ale stejně, je opravdu sako potřebné pro to, aby tam dále bylo, když stejně mezi lidmi koluje jen papírek a samotné sako nikoho z nich ve skutečnosti vůbec nezajímá?

Přesně nad tím se zamýšleli ekonomové už dávno a protože došli k zjevně mylnému závěru, že potřebné není, v praxi to vyvrcholilo v zavedení takzvaného systému částečných rezerv, což v předešlé analogii znamená, že čistírna vydá například dalších 100 stvrzenek na saka, ale těch má přitom například jen 30. Nechá však lidi dále věřit v to, že každé sako zmiňované na stvrzence, lze kdykoliv vyzvednout. To je však jen částečná pravda: všichni najednou si sako vyzvednout nemohou, protože jich je jen 30, zatímco stvrzenek 100.

V reálném světě systém částečných rezerv funguje obdobně – pokud vložíte do banky 100 dolarů, banka v trezoru ponechá zlato v hodnotě například jen 10% (dříve to bylo cca 60%, postupně se však toto procento snížilo až na jednotky procent), tj zlato za 10 dolarů pro případ, že byste ho chtěl vybrat (můžete si vybrat všech $100, ale banka počítá s tím, že všichni si najednou vybrat nepřijdou – a proto 10% ze všech vkladů stačí jako částečná rezerva pro ty, co vybírají). Zbytek, 90%, tedy zlato za 90 dolarů použije na jiné účely, což jsou z drtivé většiny další půjčky.

A zde vzniká efekt, který jsme na příkladu čistírny neviděli: Když banka vezme vašich vložených 90 dolarů a půjčí je někomu, máme tu vašich původně vložených 100 dolarů a z nich vzniklých „nových“, „vypůjčených“ 90 dolarů, celkem tedy 190 dolarů v oběhu. Ptáte se, kde se vzaly? Nikde, prostě vznilky, vytvořily se elektronicky na bankovním účtě toho, kdo si právě půjčil, respektive toho, kdo vložil – zkrátka dva účty se tváří, že na nich je dohromady 190 dolarů, ačkoliv reálně jich existuje jen 100. Počítejme však dál. Ten, kdo si půjčil oněch vzniklých 90 dolarů, si za ně něco koupí a dolary skončí na účtu prodejce – na bankovním účtu a tedy stačí, aby zase byly kryty pouhými 10%, což z 90 dolarů dělá $9. Zbylých 81 může banka opět dále půjčit, takže vznikne dalších, nových 81 dolarů. Celkem už je z původních 100 „vytvořeno“ 271 dolarů a můžeme pokračovat. 90% z 81 dolarů je $73, které banka dále půjčí a máme už 352 dolarů, z původních, reálných 100 dolarů na účtu banky! Tento cyklus zde zdaleka nekončí, dolary se množí dál a dál a plní bankovní účty pokaždé, když si je někdo půjčí.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že tento systém je jednoznačně špatně, nemusí tomu tak být. Praktikován je již dlouhou dobu a díky němu naše civilizace v minulém století zažila největší ekonomický boom v historii. To, že díky němu vznikají další peníze je vedlejší, přirozený efekt. Tento systém se však stává velkou hrozbou v kombinaci s dalším „pravidlem“ dnešního finančního světa a to tím, že peníze již nejsou penězi, ale měnou.

V příštím díle si řekneme právě to, jaký je rozdíl mezi penězi a měnou, a jak se finanční systém vyvíjel v minulém století.

Politická dogmata I.: Dělnická strana je prý ultrapravicová (A Klaus je komunista?).

Wed, 14 Dec 2011 04:34:00 +0100

Jestliže jde politika tak trochu mimo vás, protože se Vám zdá, že se v těch pojmech nedokážete vyznat, pak je tento článek přesně pro Vás. Píši ho i proto, abych toto téma pokud možno co nejlajčtěji vysvětlil a v dalších článcích sem mohl jen odkázat. Začínáme.

Jste pravičák, nebo levičák? A co to vlastně znamená? Zjistil jsem, že mnoho lidí rádo kategorizuje lidi či názory do těchto dvou pojmů ale málokdo vůbec tuší jejich význam. Soudě podle toho, kdo všechno považuje své názory za pravicové či levicové bych s klidem mohl prohlásit, že tyto pojmy jsou nicneříkající klišé.

Jestliže si myslíte, že je „něco“ pravicové, pak si můžete být téměř jisti, že se najdou lidé, kteří budou tvrdit, že ne, že je to levicové a naopak. Hlavní problém není jen v tom, že je – z historického hlediska, kdy si nálepky pravicová nebo levicová vyměnilo hodně ideologií, těžké určit jaká kam patří, ale hlavně v tom, že spektrum politických filozofií a názorů, rozhodně nelze „stlačit“ na jeden rozměr – z leva do prava a naopak. Přesto většina lidí tento fakt neví a proto si politické spektrum představuje tak, jak ho zobrazuje následující obrázek:

Klasická dogmatická představa rozložení politických idejí

Z něj by vyplývalo, že to, co je pravicové, je v podstatě to, co praktikoval Hitler či Mussolini a co je levicové, by mělo být to, co navrhují anarchisté nebo praktikoval Stalin, jen obojí v mnohem „mírnější“ podobě. Už toto zamyšlení nám napovídá, že takové dělení je nesmysl nejen proto, že pojmy pravice a levice jsou prostě vágní a málokdo si pod mini něco konkrétního představí, ale i proto, že například zobrazuje anarchismus jako extrémnější formu komunismu – což je přeci holý nesmysl vzhledem k tomu, že pro komunisty je typická snaha o státní centrální plánování a totalitní moc, kdežto extrémním anarchistům se zvedá žaludek už při vyslovení slova státní, natož v souvislosti se slovem „moc“.

Ve skutečnosti mnohem více vypovídající rozčlenění politických idejí lze vyjádřit na takzvaném Nolanově grafu, který je pod tímto odstavcem a má rozměry dva. Zde už jsme se zbavili oněch vágních pojmů, a nahradili je dvěma veličinami: Mírou osobní svobody a mírou ekonomické svobody:

Nolanův graf, politické spektrum

Abych tyto dva pojmy blíže osvětlil, co se týče osobní svobody – pokud je nízká až nulová, znamená to, že nemůžete veřejně říkat své názory a Váš osobní život (tedy s trochou nadsázky i to, jakou rukou si utíráte zadek) je určováno nařízeními a omezeními v zákoně. Pokud je naopak vysoká až maximální, budete moci veřejně urážet prezidenta, nebo kouřit třeba marihuanu, protože do toho zkrátka nikomu nic není a to, jak naložíte se svým životem je považováno výhradně za Vaši osobní věc.

Pokud je ekonomická svoboda nízká, znamená to, že prakticky nemáte možnost podnikat, protože vše je státní a kolektivní. Byly by 100% daně a vybrané peníze by se „spravedlivě“ rozdělovaly mezi všechny. Když bude naopak maximální, tak to znamená, že daně a odvody státu jsou na minimu, protože ten nerozdává štědré sociální dávky ani nedotuje takřka žádné veřejné služby, což znamená skvělé podmínky pro podnikání a rozvoj ekonomiky – příkladem může být městský stát HongKong, kde je dlouhodobě nejvyšší životní úroveň na světě.

Toto nové rozdělení nám však ukazuje zajímavou informaci: že ideje komunismu a ideje nacismu jsou ve svém extrému v podstatě stejné – v důsledku se liší jen v detailech a proto vidíme, že jsou na stejném místě. V obou systémech je osobní i ekonomická svoboda potlačená na minimum. To je zásadní rozdíl, oproti předchozí představě, která tyto dva systémy stavěla do opačných pólů.

Ptáte se, co je teda ta pravice a levice na tomto spektru? Pořád to není jasné. Historicky pojem „levice“ vyjadřoval přízeň k ochraně osobní svobody a „pravice“ přízeň k ochraně svobody ekonomické. Pokud se ale opět podíváme, kdo si říká pravičák a kdo levičák tak můžeme soudit, že tyto představy vzaly za své, vzhledem k tomu, že „levičákovi“ Sobotkovi je úplně jedno, kdyby se čr měla stát protektorátem EU, která už všem dostatečně ukázala touhu po větší možnosti řídit každé osobní rozhodnutí jednotlivce, nebo že „pravičák“ Petr Nečas vesele zadlužuje náš stát, zvedá sazby daně a další odvody lidí státu a byrokracie je mu krom plný huby keců zřejmě ukradená. O dělnické straně, která je údajně „ultrapravicová“, tedy by měla prosazovat pravicové ideje ve své nejčistší formě, se snad už ani zmiňovat nemusím, protože ačkoliv je o ní zmínka v nadpise, z toho co se dnes dočtete jasně pochopíte, že tady se někdo setsakramentsky sekl.

Takže si myslím, že pravičákem nebo levičákem se může nazvat kdekdo a je spíše na něm, jak si toto stanovisko obhájí. Já osobně se snad odjakživa hlásím k pravici, kterou jsem ale vždy chápal jako souhrn myšlenek, které podporují ekonomickou ale zároveň i osobní svobodu. Proto když mě uslyšíte mluvit v těchto zkrácených a zkreslených pojmech, pamatujte, že za „levičáky“ obecně považuji všechny, kteří se snaží omezovat ekonomickou, nebo osobní svobodu. Ukážu Vám ještě jeden graf, v podstatě ten samý, jako předešlý s tím rozdílem, že tento je pootočený a jsou na něm vyneseny přibližné pozice politických stran v ČR – pravici, když už bychom se měli bavit v těchto pojmech, osobně chápu jako oblast kolem vrchní špičky grafu, levici vše ostatní, s extrémem u dolní špičky:

Politické strany v ČR na grafu Nolanova politického spektra

Je tu ale přesnější názvosloví, které je napsané jíž v druhém grafu, ačkoli i v něm se nadělalo dost zmatků, především v oné skupině „liberálové“. To proto, že klasický liberalismus – když se zrodil, bychom mohli do grafu zakreslit právě tam, kde je vysoká míra obou zmíněných svobod, avšak dnes (vlastně už mnoho let) si „liberál“ říká i mnoho sociálních demokratů a kdejakých kašparů, takže tento pojem ztratil původní, jasný význam. Proto se můžete setkat s pojmem „libertarián“, jak se označuje člověk smýšlející – z mého výše popsaného hlediska – pravicově, neboli ten, kdo se zastává ekonomické i osobní svobody.

Abyste nebyli na pochybách. I já se zastávám obou těchto svobod a proto v tomto duchu bude pokračovat můj blog. Zkrátka nic pro slabší povahy socialistů ani levičáků ;) :P

Andrej Babiš, muž bez morálních zásad. Kdo to ještě nevidí?

Tue, 22 Nov 2011 02:29:00 +0100

O Babišovi jsem původně vůbec nechtěl psát, ale jeho vystoupení na VŠE a následná diskuze na stránkách idnes.cz, mě k tomu donutily. Zjistil jsem, že pořád existuí lidé – a není jich málo, kteří k němu vzhlížejí jako k velkému, poctivému podnikateli s čistým skautským srdcem bez nejmenších postraních úmyslů. Rád bych předem zdůraznil, že rozhodně nikomu nic nezávidím a naopak s hlubokým obdivem vzhlížím ke všem, kteří přišli k jmění tím, že obohatili svět o věci, služby nebo produkty, které jiní lidé dobrovolně kupují.

Andrej Babiš je však největším čerpatelem státních dotací a na jeho produkty mu musíme všichni, povinně přispívat ze společného rozpočtu. Přesto někteří jeho fanoušci a tamní diskutéři jsou toho názoru, že kdo kritizuje tohoto pána, jsou nuly, které nic nedokázaly a závistiví, ne-li snad levičácký lemplové. No, to je trochu pokroucená logika, protože když ji aplikujeme na jiný model tak to znamená, že když někomu přiložím pistol k hlavě a řeknu, ať odevzdá daň na dobré účely, kterou následně odevzdám někomu, kdo údajně přispěje k obecnému blahu (postavením solárních elektráren, výrobou biopaliv a podobně), tak je vše v naprostém pořádku a dotyčný se nemá právo ohrazovat, neb je to jen obyčejná nula, která vůbec nerozumí, jak vytvořit správný svět.

V reálném životě nám pistol k hlavě nikdo nepřikládá, ale situace je obdobná, protože pokud člověk neplatí daně, hrozí mu stíhání, pokuty a vězení. Ale dobře, doteď je to o politcké diskuzi ohledně správnosti těchto dotací. Já osobně to vidím tak, že existují lidé, kteří mají morální zábrany a existují lidé, kteří morální zábrany nemají a jako pan Babiš vesele investují do výroby biolihu a podobných věcí, u kterých shrábnou státní dotace. Až doteď je však legitimní argument, že pan Babiš (a jemu podobní) se chovají pragmaticky, když jen využívají nabízených dotací v jejich odvětví. Ale je tu něco víc, jeho sílící politická angažovanost.

Zastánci Babiše tvrdí, že prý Andrej upozorňuje na korupci (Jako bysme Bártů neměli zadost, krom toho, kdo z nás neví, že tu máme korupci?) a že konečně něco dělá – podává prý pomocnou ruku těm, co chtějí něco změnit. Problém je v tom, že málokdo už si všiml, že ji podá pouze těm, co jsou ochotni v politice nadále podporovat jeho byznys… Konkrétní příklad za všechny je ten, když se Andreji zřejmě zalíbila jediná pravicová strana svobodných občanů - nebo v ní jen viděl potenciál vzhledem k velmi aktvním a odhodlaným členům něco opravdu změnit a nabídnout opravdové řešení.

Tato strana svou image však staví na své neústupnosti, co se týče základních pravicových principů, do čehož také spadá odpor ke státním dotacím a jiným socialistickým nešvarům, na které jsme si již zvykli a jejichž špatný vliv si už většina z nás ani neuvědomuje. Mohlo by se zdát, že to přeci vůbec není strana, která by Andrejovi vyhovovala, vzhledem k jeho tučným příjmům z dotací. Ale zkusme se nachvíli vžít do jeho situace. Bohatý „podnikatel“ s miliardami na účtu a mladá pravicová strana, jejíž řešení problémů by se jistě líbilo velkému počtu mladých, ale obecně pravicových voličů, doposud volících „menší zlo“, avšak strana nemající finance na velkou propagaci. To přeci vypadá jako skvělá investice: Svobodní by mohli dostat tučnou podporu na jejich kampaň, pan Babiš by byl „skrytým přispěvatelem“, a tedy tím, kdo by do jisté míry mohl ovlivňovat politiku svbodných.

Zbývalo tedy jediné. Sejít se s předsedou a přesvědčit ho o výhodnosti obchodu: ústupek v postoji k dotacím na jeho byznys výměnou za podporu v kampani. I pro Svobodné by se mohlo zdát, že je toto výhodné, kdyby však byli další stranou podobnou Věcím Veřejným: účelově zkonstruovanou stranou bez idejí, principů a myšlenek. Oni ale nejsou. Tento Babišův pokus nedopadl jinak, než hádkou mezi ním a Petrem Machem (předsedou), protože jaký smysl by měly myšlenky a ideje svobodných, kdyby se takto nechali zaprodat, naprosto v rozporu s tím, za čím stojí?

A hádejte, co Babiš udělal po tomto neúšpěšném pokusu! ANO 2011. Samozřejmě, když není strana, ve které se dá získat patřičný vliv, tak poslední možností je podpořit vznik nějaké nové, kterou on kompletně zafinancuje a kde už si samozřejmě pohlídá, jaké dotace jsou ty správné a jaké zbytečné.

Tak nevím jaký je morální rozdíl mezi nelegální, přímou korupcí a „podporou“ v Babišstylu „Dám vám peníze – podporujte můj byznys, nechte mi dotace a tvařte se, že bojujete proti korupci a biopaliva, jejichž nesmyslnost je už léta dokázaná, jsou správná věc.“

Jak si někdo vůbec může myslet, že to, co dělá Babiš je něco jinýho než tvoření tahacích šňůrek a pojistných páček do politiky, který jeho byznys potřebuje? A co jiného než udržení svých peněz, získání vlivu, moci a slávy, by mohl chtít takový pán bez morálních zásad?

Jsem zpět

Mon, 21 Nov 2011 03:23:00 +0100

Po snad více než roce odmlky z důvodu nedostatku času, jsem se rozhodl to tu znova obnovit a sem tam svět obohatit (nebo otrávit, jak je libo) nějakými těmi odstavci. Není to proto, že bych nyní měl času více, ale spíše proto, že délka příspěvku na facebooku mi k mému vyjádření poslední dobou nestačí a často přidávám komentáře, jejichž myšlenku tu mohu rovnou rozvést.

Staré články, které jsem psal předtím, bohužel nemám všechny a ty, co mám, jsem se rozhodl zatím neobnovovat, protože teď bych se k většině témat stejně vyjádřil trochu jiným způsobem. Časem možná nějaké s lehkou úpravou re-postnu.

Mohl bych dál žvástat o tom, jak suprově jsem si užil ten čas co jsem sem nepsal, ale o tom tenhle blog přeci není