Whys.cz - O čem se moc nemluví a co jiným uniká.

V čem je problém? Pokud se podržíme analogie čistírny z minulého článku, myslíte, že by čistírna mohla do nekonečna tisknout další a další stvrzenky, zatímco by sak měla méně? Lidé by možná nějaký čas stvrzenky akceptovali, ale jednou si začnou uvědomovat, že jich je nějak moc – až raději vyzvednou slibované sako, nežli mít papírek kterých má každý podezřele moc. V té chvíli se to celé začne hroutit: Začne se proslýchat, že sak není dostatek a že je jistější držet sako, než papírek. Každý se papírky bude snažit udat u kohokoliv, kdo mu za ně dá cokoliv hodnotnýho. Těm, kdo naivně zaváhají, zbyde jen hromada papírků – domělé bohatství, o kterým nakonec zjistí, že za něj nic nedostanou a je použitelný leda tak na zápal v krbu. Zopakujme si, že skutečnou hodnotou je nějaká konkrétní věc, nikoliv papírek jako takový, který onu skutečnou hodnotu slibuje – pokud svůlj slib papírek není schopen splnit, nemá žádnou hodnotu.

Nenechte se zmást, protože v systému částečných rezerv se peníze nevytváří jen tak ledabyle (ačkoliv to není vyloučeno a vlády si tak rády vypomáhaly, např na výdaje na války, krize apod. – byl to také jeden z důvodů, proč byl systém částečných rezerv zaveden), ale vznikají „virtuálně“ – na účtech banky, tím, že Váš účet, se tváří, jako že v něm je 100 dolarů, ačkoliv v bance je na něm jen 10 dolarů, viz minulý článek.

Tento systém je neudržitelný, protože počet dolarů se zvyšuje narotdíl od počtu uncí zlata, které ručí za dolary v pevném poměru. A asi Vás nepřekvapí, že zkolaboval už v roce 1944, kdy se zjistilo, že slibované zlato na bankovkách v bance není a každý se snažil vybrat poslední zlato, které zbylo. Aby nedošlo k takovému kolapsu – pokud se vrátíme k předešlé analogii, musela by čistírna časem „změnit“ kurz: jedno sako by nyní nebylo za jednu stvrzenku, ale za dvě. A přesně k tomu musí dojít (a došlo) i při aplikaci systému částečných rezerv v bankovnictví: protože díky němu vznikají nové „peníze“, které jsou kryty zlatem jen zčásti, časem je nutné změnit poměr, kolik zlata lze směnit za kolik peněz, což odsune onen úplný kolaps systému.

Následující „systém“ tudíž nebyl o moc lepší! Tzv Bretton-woodský systém fungoval shodně jako předešlý s tím rozdílem, že zafixoval cenu jednoho dolaru jako 1/35 unce zlata (oproti předchozím 1/20, což je výše zmíněná nutná změna poměru), jeho držení (zlata) bylo však v USA ilegální a zlato za dolary bylo možno vydávat pouze zahraničním centrálním bankám jako záruka toho, že dolar jsou reálně podložené peníze. Současně však dále fungoval již zmiňovaný systém částečných rezerv, takže pořád docházelo k tvoření dalších a dalších dolarů.

Je jasné, že toto bylo pouze přenesení problému na vyšší úroveň a jeho oddálení – snížení hodnoty dolaru oproti zlatu (tedy ona změna poměru) sice vyrovnalo to, že v bankách bylo zlata oproti dolarům mnohem méně, takže nachvíli bylo možno velkou část dolarů v oběhu vyměnit za zlato (ikdyž méně zlata za více dolarů), ovšem občanům USA to dovoleno nebylo – to proto, aby „nezpanikařili“ a znovu neuskutečnili hromadné vybírání zlata, které položilo předchozí systém. Hlavní problém, tedy tvoření nových dolarů, se však nijak nevyřešil! USA si koupily jen čas, po který tento nahnutý systém může ještě fungovat, protože státy, které USA půjčovaly, získaly jen dočasnou víru, že dolar je stabilní a pevná měna – protože ji přeci kdykoliv můžou vyměnit za zlato, které má samo o sobě hodnotu. Pokud jste pochopili, jak funguje systém částečných rezerv, který dále fungoval, vidíte tu nesmyslnost tohoto (ne)řešení.

Samozřejmě, že to nedopadlo jinak, než že v šedesátých letech minulého století začaly být i státy, které půjčovaly spojeným státům nervózní z vývoje dolaru, který byl pořád tvořen, což roku 1968 vyvrcholilo kolapsem i Bretton-woodského systému: kvůli tomu, že státy (VB a Francie), kterým USA dlužily, začaly místo dolaru, kterého bylo pořád více, požadovat slibované zlato v poměru 1:35 – které však FED (Americká centrální banka) vzhledem k velkému počtu do té doby opět namnožených a vytvořených dolarů, neměl. Co s tím? Nový systém: dolarový standard, který by se dal popsat takto: Dolary už nesměníte za zlato. Ale můžete v to věřit a bude to fungovat!

Zde, roku 1971, nastala největší odbočka, která nás bude stát těžký dopad. Když byl zlatý – ačkoliv částečný – standard, jsme ještě mohli bankovky nazvat penězi (ačkoliv by se našel někdo, kdo by s tím nesouhlasil). Nyní už ne. Abysme pochopili proč, napíšu zde ekonomickou definici peněz, které musejí splňovat těchto 7 bodů:

1. Slouží jako prostředek směny: Kdykoliv budete chtít proměnit peníze na cokoliv jiného (Chleba, dům, auto…), můžete tak učinit ihned u kohokoliv, kdo něco prodává – každý je bez výhrad přijme.
2. Jsou zákonným platidlem: Ceny se udávají v těchto jednotkách a pokud jste povinnen něco splatit, pak právě tímto zákonným platidlem.
3. Jsou přenosné: Jejich objem a hmotnost je pokud možno co nejnižší, aby se Vám i obnos potřebný pro větší nákup pohodlně vešel do peněženky (Krávou byste asi přecijen špatně platili).
4. Jsou dělitelné: Větší obnos by neměl být problém „rozdělit“ na menší kousky, které budou mít v součtu stejnou hodnotu, jako původní, velký „kus“ – stokoruna je stejná jako dvě padesátikoruny, z hlediska hodnoty je jedno, co máte. 
5. Jsou trvanlivé: Můžete je zakopat na zahrádce a za deset let když je vykopete, budou vypadat úplně stejně – nezkazí se ani se nerozpadnou.
6. Jsou stejnorodé: Libovolné dvě stokoruny (či gramy zlata) můžete zaměnit a „nic se nestane“.
7. Jsou schopny uchovávat svoji hodnotu po velmi dlouhý čas: To znamená, že mají hodnotu samy o sobě a nejsou zcela závislé ani na společenské a politické změny, rozhodnutí a převraty.  

Vše, co nazveme penězi tedy musí splňovat všech sedm výše uvedených podmínek. Shodneme se, že prvních šest by splňovaly, ale co ta poslední? Kdybyste si v roce 1993 pod polštář schovali průměrnou mzdu v Korunách, tak byste si za tuto částku nyní nakoupili několikrát méně stejných věcí, než dnes – možná i řádově: méně bochníků chleba, méně mléka, cukru, benzínu a tak dále. Je jasné, že bankovky nesplňují poslední podmínku – nejsou schopny uchovávat svoji hodnotu a proto bankovky nejsou penězi, ale měnou, protože definice měny je stejná, jako prvních šest bodů definice peněz.

Proč si neudrží svoji hodnotu vyplývá právě z vypuštění fixace na zlato. Dokud jsou tištěné papírky (ať už bankovky nebo stvrzenky z čistírny) skutečnou, reálnou a fungující zárukou (kterou poskytuje banka, která je vydává) něčeho hmatatelného, co má hodnotu samo o sobě – ať už je to sako, zlato nebo kráva – důležitá je záruka okamžité výměny peněz za určitou věc, v určeném kurzu (a podle některých i s jistotou, že stvrzenek není více, než slibovaných věcí – to znamená, že vyměnit bankovky za konkrétní hodnotnou věc si mohou klidně všichni najednou). Potom jsou tyto papírky penězi - časem netratí na své hodnotě, respektive jen tolik, o kolik ztratí hodnotu věc, za kterou je „papírek“ vyměňován. 

V příštím díle si podrobněji řekneme, jak tento dolarový systém, který trvá dodnes, funguje a jak nás vlády mlčky okradly.